Příběhy

Umění smrti

25. října 2013 v 12:25 | Veronika Srncová


Umění smrti

25.10.2013



Chvilka slabosti, bezmoc… Chceš utéct, ale připadá ti, že nemáš kam. Na chvilku chceš opustit tenhle svět, roztáhnout křídla, vzlétnout a letět pryč. O návratu a bolestném pádu nepřemýšlíš. Uděláš první samostatný krok do neznáma a chvíli si připadáš lehký jako pták. Přivíráš oči samou extází, nevidíš, co se blíží. Náhle oči otevřeš. Hrůzou se ti stáhnou panenky. Tvrdá zem je blízko. Nemáš už čas své oči zavřít - je konec…
*
Další temný prázdný den. Další prázdná slova, lživá gesta. Nechceš už to snášet a řešení je přece tak blízko. Nesmělé tiché kroky po podlaze, vrznutí dveří a následné otevření skříňky. V ruce se ti zaleskne malý lesklý plíšek a v tvé krvi začne proudit adrenalin. Máš strach, ale touha okusit bolest je silnější. Rozhlédneš se, sedneš k okraji vany a plíšek si přiložíš k zápěstí. Párkrát řízneš a bolest začne dusit tvé tělo, prolévat tvoji krev. Ruka padá k zemi. Ozve se zvuk padající žiletky. Smutná diagnóza - ubohý konec…
*
Mít jednou sílu změnit svůj osud. Držet život pevně ve svých rukách. Nedostávat rány - ale zároveň si zasadit tu poslední. Jak zoufalé a zároveň osvobozující. Stačí jen zvážit - ano či ne. A pak už ledový kus kovu ukončí tvůj život. Zavrtá se do hlavy plné tvých snů, myšlenek, názorů, plánů a tužeb. Stačí jen jeden obyčejný pohyb prstem a osud náhle není tím, kdo káže, ale tím kdo se musí přizpůsobit. Osud byl silnější - ty jenom slaboch…
*
Nepoznat rozdíl mezi pravdou a lží, realitou a hrou. Hra se smrtí a životem. Nebezpečná hra, do které se tentokrát chceš vrhnout po hlavě. Máš už dost svých nesplněných předsevzetí, máš dost všech marně daných slibů. Jen těch pár bílých kuliček ti může dát jistotu. Ony nikdy nelžou, nejsou proradné. Jen splní tvé zoufalé přání. Pomalu vkládáš do úst jed za jedem. Necháš trávit tvou krev, obelhávat své smysly a hnít mozek. Vybral sis nebezpečnou hru - ve které jsi však zůstal jen poraženým…
*
Obyčejný den, plno tvých obyčejných úsměvů. Nic netušící okolí a tvé obvyklé kroky. Obrovská rána! Ty ode dneška již nejsi…Malý, avšak ostrý kov navždy zakončil tvou životní pouť a neptal se, co chceš nebo ne. On rozhodl za tebe, rozhodl za všechny tvé blízké a nedal ti šanci. Ta bolest všude kolem - je jí opředen vzduch, obklopuje domy a zastiňuje slunce. Ty - bezmocně ležíš pod kopou hlíny a drahý příteli musím ti říct - jsi vítěz, i když už nejsi… A to proto, že si chtěl žít…

Lhostejní

25. října 2013 v 12:23 | Veronika Srncová



Lhostejní


25.10.2013


Venku už se stmívalo. Rychle odemkla dveře a vstoupila do malé chodby v přízemí paneláku, ve kterém bydlela už od dětství. Přistoupila k výtahu a stiskla tlačítko. Výtah se rozjel směrem dolů. Náhle se jí zmocnil zvláštní pocit. Neslyšela přece zvuk dveří, když se dovřely. Nejistým krokem se vydala zpět ke dveřím. V místnosti byla tma. Světlo totiž nefungovalo. Jen nahlédla, dveře byly zavřené. Oddechla si a vrátila se k výtahu. Třetí patro…Druhé patro…Už viděla světlo kabiny. Začala se cítit klidně. Výtah zastavil. Otevřela dveře a nastoupila. Dveře se pomalu zavíraly. Když vtom ze tmy vystoupila jakási postava a zachytila je. Do výtahu vstoupil muž. Srdce jí začalo prudce bušit, ale snažila se zachovat klid. Rozhodla se, že vystoupí ve druhém patře. Ale nedal jí šanci. Tupá rána ji srazila k zemi. Ani nestačila uhnout. V hlavě cítila bolest, ve vlasech jakousi mazlavou tekutinu. Na podlahu stékaly kapičky krve. Kleknul si nad ní, rozhodnutý ukojit na její mladém křehkém těle svůj chtíč. Byla zoufalá. Nemohla nic udělat. Neměla šanci se ubránit. Zoufale křičela, když v tom ji muž umlčel další ranou. Hlava jí padla ke straně. Probudil jí až ten známý zvuk zapínání zipu. Vyděšeně se dívala do tváře násilníka, stále ještě neschopná pohybu. Výtah zastavil a on vystoupil. Nebydlel zde, dolů šel pěšky. Přerývavě dýchala, pak v sobě našla sílu vstát. Halenku měla roztrhanou, sukně byla zašpiněná od podlahy výtahu. Od jejího bytu ji dělilo jen pár schodů. Přesto nenašla odvahu se k němu vydat. Beznadějně se svezla k zemi. Prvotní vzlyky se měnily v pláč a ten naprosto zmizel v přívalu zoufalého křiku. Křičela, co jí síly stačily…Ale dveře nikdo neotevřel…


Malá víla....

22. září 2013 v 21:40 | Veronika Srncová



Malá víla....

22.9.2013



Nemohl jsem věřit vlastním očím. Stál jsem v místnosti plné lidí a v ruce svíral dvě obálky v nichž byli uložené přihlášky a k nim přiložené různé další diplomy, které by mi údajně mohly pomoct. O tom jsem velice pochyboval. V ruce jsem mnul obálky. Skoro jsem se bál, abych do nich nevydřel díru. Rozhlížel jsem se po místnosti a od tohoto výletu jsem si nic nesliboval. Sice jsem se řádně upravil, kdybych náhodou potkal nějakou hezkou holku, ale čekal jsem, že ji potkám spíš na ulici, jak na poště.
Jakmile vešla dovnitř, jako by se místností rozlilo teplo a všechno bylo najednou tak krásné. Nikdy jsem nevěřil v lásku na první pohled, ale tenhle pocit..byl tak silný a nedalo se mu prostě odolat.
Vešla se sklopeným zrakem, takže jsem nemohl ani odhadnout barvu jejích očí. Stejně bych ji nezachytil, protože stála víc než 10 metrů ode mě. Pocit, že je ve stejné místnosti mě naplňoval, takovým zvláštně krásným pocitem. Jen ta představa že dýchá stejný vzduch mi zvedla náladu.
Z černého batůžku vytáhla také dvě obálky. Pousmál jsem se nad tím. Její malé, kostnaté ručičky mnuly ty obálky přesně jako já. Líbila se mi čím dál tím víc. Fronta se sunula a já s ní, ale ani tak jsem z ní nespouštěl oči. Koukala se na nějakou paní, kterou bych typl, tak na její matku. Něco jí povídala a já fascinovaně pozoroval, jak se její plné rty, které z jejího obličeje vyčnívali jako by byli jediné černé na bílém podkladu, rychle pohybují. Její pleť byla velice bledá. Skoro bílá. Člověk by si skoro řekl, že je nemocná nebo že jí není dobře, ale přesně tahle pleť k ní seděla. Na bílé pleti krásně vynikly její dokonale vytvarované plné rty, vyplněné tmavě růžovým odstínem. Tečkou na jejím nádherném obličeji byli teple hnědé vlasy, které orámovávaly její obličej, jako ten nejkrásnější obraz.
Na sobě měla zelený kabát, který ještě víc podtrhl barvu jejích vlasů a tmavě zelené kahloty. Byla vcelku malá a to že měla boty na podpatku jí na výšce taky moc nedodalo.
,,Suňte se!" zařval postarší pán za mnou a já si uvědomil, že bych se mohl posunout. Posunul jsem se a nevěnoval tomu protivnému dědkovi za mnou žádnou pozornost. Stále jsem sledoval, jak se přehrabuje ve svém batůžku a tváří se jako by něco zapoměla. Snad nic nezapoměla. To by znamenalo, že odejde a já tady zůstanu ,,sám"?! Najednou mě zachvátil panický strach, sevřelo se mi hrdlo a v břiše jsem měl divný pocit.
,,Haló pane!!" zařvala žena, která byla za přepážkou do mikrofonu, když jsem jí nevěnoval pozornost ani po třetím oslovení, které jsem nějak přeslechl. Celá místnost se otřásla a já zrudl jako rak, když zvedla svůj udivený pohled. Jakmile zjistila, že na ni zírám, tak se pousmála a na její bledé tváři se objevili dva červené ostrůvky. Sklopila stydlivě pohled a já jsem přistoupil k okýnku a vyřídil svoji žádost. Když jsem odcházel bylo mi to skoro líto. Předtím jsem doufal, že budu co nejdřív hotov a teď jsem doufal, že budu ve frontě stát ještě hodiny. Šel jsem pomalu a vůbec se mi nechtělo opustit prostor pošty. Jak ji znovu najdu? Nachci jít od ní!
Říkal jsem si zatímco jsem se loudavým krokem šinul ke dveřím.
,,Hej! Ty!" zavolal za mnou mírné chraplavý a přesto roztomilý dívčí hlas. Otočil jsem se stále zklamán a jakmile jsem spatřil, že na mě volá ona dívka, tak jsem se pousmál.
,,Spadla ti peněženka!" řekla rozpačitě a přistoupila ke mě s mojí černou peněženkou v malé ruce. Usmívala se a podávala mi ji. Usmál jsem se a vzal jsem si ji z její křehké ruky.
,,Dí- Díky" vykoktal jsem a byl jsem sám překvapen tím, že koktám. Já jsem nikdy nekoktal. To bylo poprvé..
Pomalu už se otáčela, ale rychle jsem jí chytl za ruku.
,,Já jsem David" řekl jsem rychle. Vrátila se do původní pozice a usmála se. Měla krásný úsměv a její mírně křivé zuby mu dodávali na šmrncu, originalitě a upřímnosti.
,,Já jsem..."

Bílá, černá.....

22. září 2013 v 21:33 | Veronika Srncová



Bílá, černá.....

22.9.2013




,,Já jsem Daniela" řekla příjemným hlasem a potřásla mi rukou. Stále jsem fascinovaně zíral na její přenádherný úsměv a třásl jí rukou. Zasmála se a otočila se dozadu, protože jsem asi vypadal jak debil. Udiveně jsem na ni zíral a už půl minuty jí třásl rukou. Rychle jsem ji pustil a usmál se.
,,Jo promiň" omluvil jsem se aniž bych věděl za co..
,,Za co?" zeptala se se smíchem, který zněl spíš jako by jste zvonili zvonečkem. Pokaždé když se zasmála, tak se mi roztřáslo štěstím břicho asi jako když slyšíte zvoneček na Vánoce, když se s ním zvoní na znamení, že u vás už byl ,,Ježíšek".
,, Já ani nevím.." odpověděl jsem po pravdě a ona se znovu zasmála a podívala se na mě pohledem, který mi jasně říkal- pozveš mě někam nebo tady budeme jen talchat o ničem? Možná si to i myslela.. Její oči byli křišťálově modré a musel jsem se od nich odtrhnout jinak bych se v nich asi utopil.
,,No..nechtěla by jsi někam zajít? Třeba potom, co si vyřídíš ty přihlášky!" řekl jsem a ukázal směrem k přihláškam, které stále mnula v ruce..Zakrabatilo se jí čelo, ale nepřestala se usmívat..
,,Jak víš, že to jsou přihlášky?" zeptala se..
,,Taky jsem je byl poslat.."
,,Aha!" kývla znalecky
,,A co teda? Šla by jsi někam?" naléhal jsem. Ona se jen otočila dozadu na svoji mámu, která nás pozorovala vražedným pohledem, ale jakmile se otočila tak se usmála a kývla jemně hlavou.
,,Promiň víš. Slíbila jsem něco mámě a tak nemůžu..." řekla a její hlas najednou jako by ztratil veškerý chrapot a zněl velice jemně. Ustaraně sklopila zrak a úsměv jí zmizel. Vypadala celkem zklamaně, že nemůže jít..To mi dodalo na sebevědomí..
,,Aha! A dala by jsi mi číslo?" zeptal jsem se a přikrčil jsem se, abych jí mohl pohlédnout do očí
,,máš tužku?" zašeptala a nepochopil jsem, proč tak najednou..Kývl jsem a vytáhl jsem si z kapsy tužku..Koukla se nejistě na mámu a usmála se na ni ta se taky jen pousmála a otočila se dopředu. Poté co se otočila, tak Daniela rychle chytla mojí ruku a rychlostí blesku mi na ni napsala svoje číslo.
,,řekla jsem ne!" řekla nahlas a všichni se na nás otočili. Zase jsem zrudl. Její matka se usmívala a ona se na ni taky usmála. Absoultně jsem nechápal ty změny v hlase, v chování..Otočila se na podpatku s vážným výrazem. Když odcházela ještě se otočila a zamávala mi, tak že to nemohl nikdo vidět a ústy zašeptala..
,,všechno ti vysvětlím!"
Stál jsem tam jako totální blbec s rukou napřaženou dopředu a zíral jsem na její drobné písmo, které se k ní vůbec nehodilo. Koukl jsem se ještě jednou směrem k ní ale ani se neotočila a dál se o něčem bavila se svojí mámou. Sebral jsem se a odešel a celou noc jsem probděl nad tím, co se dnes stalo na poště..Prostě jsem to nemohl pochopit..
Další den jsem byl totálně mimo. Přemýšlel jsem nad tím. Nemohl jsem se dopátrat odpovědi. Byl bych jí zavolal, jenže kdybych jí zavolal hned ten den, tak bych jí asi připadala jako úplný zoufalec. Celý den jsem hypnotizoval hodiny v naději, že se posune čas a najednou bude pět odpoledne. Kluci mi asi něco říkali, ale já je nevnímal. Taky měli nějaký kecy o tom, že jsem se asi zabouchl jak malá holka, nebo něco takovýho a dělali u toho různé zvukové efekty a grimasy.
V pět jsem pro změnu hypnotizoval mobil. Chtěl jsem počkat do čtvrt na šest, protože kdybych jí zavolal přesně v pět, tak by si myslela, že jsem zoufalec, který nemá co na práci a má všechno rozvržený do časovýho harmonogramu.
Nakonec jsem to nevydržel a sedm minut po páté jsem nervně vyťukával číslo, které jsem si hned po příchodu z pošty napsal na papír a připíchl na nástěnku.
Nervózně jsem si přiložil sluchátko k uchu a poslouchal zvuk vytáčení. Když se ale ozval hlasový automat, zastavilo se mi srdce a chvíli jsem měl pocit, že mám asi infarkt..

,,Volané číslo neexistuje.."

Když se zavře zem

22. září 2013 v 21:29 | Veronika Srncová



Když se zavře zem

22,9.2013




Rozklepaně jsem položil telefon. Moje ruce se klepali stejně, jako se vždycyk klepou mýmu pradědovi. Mírně mě to vyděsilo. Jak je to možný, že volaný číslo neexistuje. Nedá se ten pocit ani popsat. Bylo to jako by jste dostaly číslo na Brada Pitta a potom jste ho ztratily. Nebo jako by vám nějaký kluk řekl že vás miluje a poté šel a a před vašima očima políbil jinou. Prostě jsem se cítil podvedený, zklamaný a prostě..Nevěděl jsem, co mám dělat dál. Nemohl jsem to prostě nechat a jít a najít si jinou holku, když jsem věděl, že stejnou už nikdy nenajdu. Cítil jsem tak nějak vnitřně, že k ní patřím. No a co mám dělat? Nemůžu to nechat a jít dál, ale zároveň nevím jak ji mám najít, když po tomhle světe běhá několik miliard holek. Dobrá..zuužuje se to na Českou Republiku a potom na naše město. A v něm je taky několik tisíců holek. Je sice výjmečná, ale připomíná mi ji každá druhá. Jedna má stejný vlasy, druhá má stejnej úsměv a další má stejný hlas, ale ani jedna z nich není ONA.
První věc, co jsem musel udělat bylo, že jsem to číslo vytočil ještě několikrát a potom jsem sebral bundu a vyrazil zpátky na poštu. Třeba tam na něco přijdu.
Pošta už zela prázdnotou. Ženská co seděla za přepážkou něco nervně cvakala do počítače a nechutně při tom žvýkala. Ostýchavě jsem zaklepal na okýnko.
,,Do- dobrý den! Já jsem se chtěl zepta.."
,,Co je?" odsekla naštvaně
,,Chtěl jsem se zeptat.." začal jsem znovu a sanžil se nevnímat divný pohled té pošťačky
,,Jestli nevíte jak se jmenuje ta dívka, co tady byla?"
,,Cože? Jaká dívka? Milej zlatej, víš kolik holek semka za den chodí?" odpovídala mi velice nepříjemným hlasem
,,No..ne! Ale umím si to představit.. " odpověděl jsem zostuzeně..
,, A kdy tady ta tvoje Jůlie jako měla být?" zeptala se pobaveně
,,No včera, někdy kolem třetí.." oznámil jsem stále se sklopeným pohledem. Nedokázal jsem se té pošťačce podívat do jejích studeně šedých očí. Sjel jsem ji jen pohledem a zjistil jsem, že jí může být tak přes padesát. Evidentně nějaká životem znuděná ženská, které záleží jen na její trvalé, která mě mírně děsila, a na jídle. Její první největší lásce jejího života. Určitě má manžela, ale typuji, že soužití bude asi na úrovni Škopkových ze Slunce seno. Takže možná, že ve své době byl její manžel numero uno, v pořadí věcí, které miluje, ale podle její postavy a hlasu usuzuji, že teď už asi obsazuje zadní příčky.
,,Kolem třetí!" zakřičela a začala se smát
,,Slyšíš to Helčo! Von hledá nějakou holku, která tady byla kolem třetí!" zakřičela na ženu, jí velice podobnou a začaly se obě smát. Možná to jsou sestry. Paty a Selma ze Simpsonových! Zasmál jsem se při té myšlence.
,,Jo hochu! To jsem bezradná, pokud jsi tady včera byl, tak jsi určitě moc dobře zaregistroval, že tady byl nával. A i kdyby to! Já nemám právo ti to říct." řekla přesně stejným hlasem jako Růžičková v Slunce, senu, což mě děsilo a rozesmávalo.
,,Dobře! Tak díky a naschle!" řekl jsem a byl jsem nade vše vděčný, že můžu opustit dusný prostor pošty.
,,Naschle" řekla a začala procházet balíček dopisů, který držela v ruce a evidentně něco hledala..
,,Kolem třetí!" řekla ještě jednou sama pro sebe a začala se znovu smát. Pak už jsem se jen otočil a vyšel ven před poštu, kde jsem si sedl na schody.
Znovu jsem si začal zklamaně prohlížet zápěstí, když v tom mou pozornost upoutala jedna malá čárka, kterou jsem předtím přehlídl. Na mém zapěstí se rázem objevilo její číslo. A z šestky se stala osmička a já nadějně rychle vytáhl mobil a vyťukal její číslo. Zvuk, který jsem uslyšel mě totálně nakopl.
Telefon vyzváněl!

Tumblr_m0kzzf9h7k1qdrfiwo1_500_large

Držkopád

31. května 2013 v 8:52 | Veronika Srncová



Držkopád

30.5.2013



Falling Down Stairs Royalty Free Stock Vector Art Illustration

V jednom z těch ženských časopisů, které tvrdí, že život začíná až po třicítce, jsem četla velmi emotivně laděnou pasáž. Autorka článku tvrdila, že když na něco dostatečně usilovně myslíme, je často už jen malý krůček k tomu, aby se představa proměnila ve skutečnost.
Provedla jsem nesčetně empirických pozorování a dokonce nastavila svou vlastní kůži. Přísahám na své vlastní vědomí a svědomí, že vytoužený sen-nesen se skutečností nestal, spíš se od ní ještě více vzdálil. Vítejte ve světě Citové prostitutky, která zahořela nenadálou touhou smazat a přeškrtat veškeré zmínky věnované panu D. Zároveň slavnostně prohlašuji, že se k tomuto tématu nehodlám vracet, načež laskavý čtenář přející mi všechno dobré s panem R si může v klidu vydechnout. Nebo spíš oddechnout. Apokalypsa středního rozsahu se nekonala a ani konat nebude.
Buď pan D ví, že já vím, že je v tom až po uši, anebo pan D vůbec není a já si tu už týden lámu hlavu nad tím, jak ho vmanipulovat do situace, kdy by se mi mohl hypoteticky přiznat. K žádné konfrontaci pochopitelně nedošlo - mám zřejmě sakra špatnou karmu.
Připadala jsem si naivně a hloupě, když na otázku, kam že dnes spolu jdeme, mi byla sdělena nelichotivá odpověď. Omluvil se zhruba v těch mezích, jako by se omluvil kamarád kamarádovi, když má něco neodkladného. Uvnitř mé hrudi explodovala velmi silná emoční dávka; zařekla jsem se, že už se nenechám tahat za nos. Zařekla jsem se, že teď měl pan D možnost, ale už žádnou další nedostane. Celý ten náš na slovo skoupý rozhovor měl jemně hořkou příchuť. Nemám tušení proč.
Takže je na čase celou tu možná-pravdu spolknout. A už se k ní nevracet.
O víkendu jsem se sešla s kamarádkami. Mezi nimi jsem známá jako ta, co nevaří, což ale není tak úplně pravda, pan R by mohl povídat. Pod záminkou, že je naučím, jak správně balit maki sushi (většina z nich umí ubalit jointa a asijskou kulturu do teď se zavřenýma očima míjely), jsme se už ve dvě odpoledne začaly pomalu opíjet. Byla to jedna z těch příjemných sobot, kdy toho nemusíte ani příliš namluvit a odpovědí vám je jen tiché souznění. Pravděpodobně jsem byla dost opilá, když jsem si z toho odnesla právě tento dojem. Statečně jsem se držela, když jsem několikrát sáhla po telefonu s úmyslem, že napíšu panu D, a svůj záměr jsem nedokončila. Rozpomněla jsem se včas, že u mě definitivně skončil.
Aby bylo jasno - nejsem znuděná svým vztahem. Jsem vděčná a uvědomuji si, jaké mám štěstí. Neměla bych na to zapomínat.

Pupkoidní záležitost

31. května 2013 v 8:48 | Veronika Srncová


Pupkoidní záležitost



30.5.2013





Waiting for the big day - Copyspace Royalty Free Stock Photo


Společně s Blonckou jsme si notovaly - kde to sakra jsme!? Dobrá polovina spolužaček ze základní školy má mimčo. Pravda, v drtivé většině si je pořídily ty slečny, které, kulantně řečeno, neměly studijní ambice. Ale nevěřím, že si matky-samoživitelky takhle svoji budoucnost plánovaly. Spíš mě zaráží, že ve svých dvaadvaceti neměly ponětí o tom, k čemu přesně je kondom.
Poslední dobou se na mě valí neuvěřitelné množství těhotenských pupků. A to aniž bych o to stála. Zapnu facebook a okamžitě jsem v obležení bříšek, které jejich nositelka potěšeně vystavuje celé síti. Jasně, chápu - jsem těhotná, chci se pochlubit - ale nepatří nahé fotografie s velrybím pupkem a dlaněmi zakrytými ňadry spíš do soukromého rodinného alba?
Ať by se mnou těhotenské hormony mlátily, jak chtěly, nikdy bych se takhle nevystavila a nadšeně nepřepočítávala, kolik známých mi to lajkne. Nikdy.
Ve své malé válce proti nevyžádanému spamu jsem došla ještě dál. Pochybuji totiž, že bych se cíleně nechala takhle vyfotit. Že bych odtáhla svého milého do fotoateliéru, svlékla se, vystrčila břicho a pyšně bych nechala zvěčnit svoje (naštěstí dnes čistě hypotetické) strie, možná i lehkou nadváhu. Protože - proč?
Abych nebyla špatně pochopená - jsem fanynkou těhotných žen, ale nikoli strkání pupků až pod můj nos. A proto, prosím, až bude některá z vás uploadovat podobné věci na web, nejdřív se zamyslete.
Moudřejší ustoupí. Smutná pravda, na níž je založena světovláda hlouposti.

Citotvá prostituce

31. května 2013 v 8:42 | Veronika Srncová



Citotvá prostituce

30..5.2013




human trafficking Royalty Free Stock Photo
Seděla jsem v tlumeném světle místní nálevny, naproti mně pan Z a pár dalších známých. Přemýšlela jsem o tom, jestli to není chyba trávit s nimi víkendovou noc. Usilovně jsem se snažila zapudit myšlenku na horu skript, která se mi bez ladu a skladu válí doma po stole; ano, semestr se blíží ke konci a já si tu vesele popíjím. Napůl otráveně jsem zvedla půllitr a spořádaně si z něj usrkla.
Nenápadně jsem se snažila pozorovat pana Z; trpělivě jsem vyčkávala na vhodnou chvíli, vhodnou příležitost, kdy bych mu mohla položit několik otázek, které mě pálí na jazyku. Bohužel se během večera nenaskytl ten správný okamžik, což mě ještě o to více utvrdilo v tom, že počínaje zítřkem je třeba zase začít předstírat, jaký jsem striktně studijní typ.
Patrně je teď ten pravý moment představit někoho nového, čerstvého. Jsem trochu na pochybách, jak ho nazvat. Nejedná se o žádného aspiranta na pseudomilence, ačkoli je to někdo, kdo svým způsobem může zajímavě zamíchat s kartami. Manažer je další z písmenkové party. S panem Z, P a D jsou nadšenci do cyklistiky, což většinou znamená to, že sednou na kolo, ujedou pár kilometrů (aby se neřeklo) a zapíchnou to v nějaké pěkné hospůdce. A to dostatečně daleko od všech, hlavně z dosahu vlivu žen, které mají papír na to si jejich přítomnost více či méně legálně nárokovat.
Pan Z před půlnocí odešel, zůstala jsem sama s Manažerem. Ihned na mě vyhrkl, co spolu já a pan Z máme, že si toho nelze nevšimnout. Zahrála jsem naoko překvapenou a hloupou, požádala jsem ho o zopakování otázky. Říkal mi, že když volal panu Z, jestli nezajdou na pivko, byl na pochybách. Jakmile mu však jakoby mimochodem sdělil, že jdu také, pan Z okamžitě prohlásil, že na jedno půjde. Dále se mi zmínil, že si nemůže nevšimnout, jak se na mě pan Z podivně dívá - jako by mezi námi bylo něco víc; možná něco z minulosti?
Jeho narážky, na kterých samozřejmě něco málo bylo, mě nijak neznervózněly. Snažila jsem se o logickou argumentaci a nenucenou obranu. Nemyslím si, že bych ho i přesto přesvědčila. Jsem si vědoma toho, že mě pan Z občas svléká očima, ale to, že to vidí i někdo jiný, je pro mě novinka.
Mám spoustu otázek a žádné odpovědi. Když už jsem si zakázala dožadovat se odpovědi od pana D, mohl mi pan Z trochu pomoci. A k tomu mám ještě pořádnou nálož učení, která se z nějakého zatraceně zvráceného důvodu ani trochu nezmenšuje, i když na tom pracuji. (Nebo spíš dělám, že pracuji?)

Neviditelný chodník slávy

31. května 2013 v 8:36 | Veronika Srncová



Neviditelný chodník slávy

30.5.2013




Cracked Urban Sidewalk Royalty Free Stock Photo

Mihla jsem se kolem kolegia trenérů, pronesla strohé čau a zabočila rovnou do šatny. Hodila jsem taškou a čekala, až se hlučná mrňata převléknou. Silou vůle jsem se snažila sama sobě zakázat vůbec přemítat nad tím, jestli za mnou přijde pan D na kus řeči.
Inu, přišel. Přisedl si na lavici, sklopil zrak a zeptal se, jak se vede. Když jsem mu odvětila moje obvyklé no paráda, podíval se na mě tím svým zvláštním pohledem. Vlastně se usmíval. Téměř vždy, když má dojít mezi námi k očekávanému očnímu kontaktu, usmívá se. Došlo mi, že se usmívám taky, a tak jsem se rychle snažila nasadit jeden ze širokého spektra normovaných neutrálních výrazů. Za nic na světě jsem nedokázala z jeho pečlivých pohybů rukou při gestikulaci a mírně zvednutých koutků úst vyčíst sebemenší náznak anomálie, o které se šušká, že mezi námi je.
V duchu jsem si řekla, že je to sráč. Sráč, sráč, sráč, protože nemá koule na to mluvit se mnou narovinu. A tím toho dne moje rozjímání skončilo. Zmiňuji se o tom spíš kvůli tomu, abych tu naznačila nějakou (ne)zřetelnou tečku. Celá záležitost mě už ani za mák nevzrušuje. Škoda. Škoda pro něj.
Mám tři týdny zpoždění. V rozumném časovém rozestupu jsem si udělala dva těhotenské testy - oba negativní. Je pravda, že při mém aktivně zhýralém způsobu života by už byl onen hypotetický zárodek dávno mrtvý - kvanta kafe, spousta alkoholu, stres, mučení v posilovně, skóre 30 uběhnutých km za poslední měsíc. Neměla bych zpomalit?
A teď jedno módní přiznání, o kterém si ještě nejsem zcela jistá, co s ním přesně provedu. Chodím na školu, kde se tvrdě trestá jen náznak nějakého podvádění a hraje se podle přísně nalajnovaných pravidel, která jsou neoblomná. Výstřih, sukně, ani nic podobného vás nedostane ani o píď k lepší známce, spíš naopak. Počítá se jen jedna jediná věc - co máte v hlavě. Poprvé za mou studijní kariéru jsem se setkala s přístupem, který porušoval snad všechna výše zmíněná pravidla.
Psala jsem zkouškový test a byla absolutně zabraná do vyplňování odpovědí. Doktorand, který vedl zkoušku, procházel po učebně a pečlivě zrakem skenoval studenty. Našlapoval velmi tiše. Když procházel kolem mě, byla bych si jeho přítomnost ani neuvědomila, kdyby se mě šeptem nezeptal, zda je všechno v pořádku a zda vím, jak na to. Odpověděla jsem mu kývnutím a koncentrovaně pokračovala dál. Za několik minut se u mě zastavil zase. Nahnul se nad můj test a zaujatě si pročítal odpovědi.
"Jste si tady u tý dvojky jistá? Já myslím, že to tam nemá být, to škrtněte," pronesl tak nejtišeji, jak jen bylo možné. Věnovala jsem mu nechápavý výraz - proč mi radí? Myšlenka na to, že nevypadám, že bych to zvládla, mě lehce namíchla.
Pedagog odešel ke katedře, prolistoval několik materiálů a vrátil se ke mně. Urgoval, ať ten svůj výplod škrtnu a nadiktoval mi přesnou odpověď, kterou byl ve svých lejstrech zkontrolovat. Pod tíhou situace jsem inkriminovanou větu škrtla. Váhala jsem nad formulací nové; načež si za pár minut přišel zkontrolovat, že jsem jeho radu uposlechla a vylepšila svoje vyhlídky na lepší známku. Spokojeně pronesl: "Tak něco za něco, ne?" a spiklenecky na mě mrknul. Sevřel se mi žaludek. Nebyla to příjemná situace.
Nikomu dalšímu už neporadil.
Pan R je toho názoru, že by dotyčný zasloužil přes držku.
Snadnou cestou se daleko nedostanete. Je tam velká tlačenice.

Teplo peřin, chlad beznaděje

29. května 2013 v 21:07 | Veronika Srncová



Teplo peřin, chlad beznaděje

29.5.2013





Zbytek noci jsem spala jak zabitá. Bez jakéhokoliv probuzení. S rukama na očních víčkách jsem se pomalu začala kroutit v peřinách a pokoušela se otevřít oči. Během toho snažení jsem jezdila nohou pod peřinou. Snažila jsem se nahmatat jeho. Danovo rozehřáté nehybné tělo, jeho nohu, porostlou jemnými chloupky. Strašně ráda jsem se k němu chtěla přitisknout, přenést do něho svou zimu, kterou by on proměnil v takové to teplo se znamením bezpečí. Mé podpeřinové pátrání však bylo neúspěšné. Nenašla jsem ani jeho nohu, ani jeho tělo, ani to hřejivé teplo. Myšlenky se mi začali probouzet a já se konečně úplně odvrátila od spánku. Přeci už je to týden, co se takhle vedle něj neprobuzím. Už je to týden. Bolestivých 7 dní, kdy ráno vstávám z postele bezdůvodně. Zezačátku jsem ještě líbala cosi vedle mě na polštáři. S bláznivou a hlavně zoufalou fantazií jsem si ho představovala v jeho nejroztomilejších pozách. Hladila jeho nejjemnější kaštanové vlasy, foukala do nich svůj dech, kdy se polštář deformoval od mého vzduchu z plic. Jakmile ta realita přetrumfla mé iluze a já vážně jen viděla tu rozpláclou peřinu vedle sebe, řekla jsem si, je čas vstát a bezdůvodně jsem vyšla do dalšího dne. Naučila jsem se nepřemýšlet nad tím, proč to vlastně dělám. Nesnažila jsem se myslet na to, za jakým smyslem teď vlastně žiju. Nedopadlo by to nějak růžově.
Zkrátka jsem dělala to, co mé tělo potřebovalo. Chtělo se mi na záchod, zamířila jsem si to vedle koupelny. Měla jsem hlad, šla jsem otevřít ledničku. Čapla jsem první věc na kterou jsem narazila a posadila se s tím kusem něčeho ke stolu. V hlavě slyším ten tradiční zvuk vařící se vody na kávu, šramocení ve špajzu a po pár minutách zvuk puštěné sprchy. Danovo každodenní rituál. Ten, který ve mě každé ráno budil takovéto "hřejivé teplo domova", jakousi jistotu, něco, na co jsem si zvykla a moje rána už tak prostě měla vypadat! Jenže nevypadala.
Opět se zadívám na ten kus nenamazaného suchého toustového chleba a zjišťuju, že už ani hlad nemám. Bezvládnou rukou položím chleba na stůl a donutím se zvednout ze židle. Když procházím kolem zrcadla, ujišťuji se, že mám na sobě stále jeho košili, přitáhnu si jí k nosu a z plných plic se z ní nadechnu. Pořád je tam. Ta jeho neodolatelná můžská vůně. Nemyslím jeho parfém, nebo šampon, ale takový ten pach jeho, jako člověka. Ta košile mi zachránila ráno. Jako bych se nadechla určitým druhem naděje. Připomenula jsem si ho vedle sebe, stále tam byl. Nikdy mě přeci nechtěl opustit. To já ho vyprovokovala. Já ho opustila. Ale hned den na to jsem toho litovala. Ten rozchod měl znamenat ulehčení našich životů. Myslela jsem, že to tak bude lepší. Spíš jsem to chtěla vyzkoušet, než opravdu nadobro udělat. On to ale už zpátky nevzal. Odešel. A už se nevrátil. Tak moc bych ho chtěla zpátky. Ale mám ještě stále nějakou sílu mu to dávat najevo?
Celý týden jsem trávila před jeho barákem. Jako malá jsem mu házela kamínky do okna, volala jeho kamarádům, rodině. Jasně, že nejdřív jemu, ale to nemělo smysl. Psala jsem mu. Myslím, že neexistovala minuta, která by nebyla svědkem mé odeslané textovky z mobilu. Jeho kámoši mi říkali, že je Dan zavřený doma, že prý přemýšlí, nechce se s nikým bavit. Kamínky v okně ignoroval, vážně nevycházel, protože já jsem jeho vchod hlídkovala bez přestání.
Včerejší noc byla náročná. Opět jsem seděla před jeho barákem a pozorovala pobíhající listí na chodníku. Nevadilo mi, že jsem byla promrzlá až na kost, zasloužila jsem si to. V ruce jsem držela klíč od svého bytu a zoufale jím ryla do schodu. Byla jsem naštvaná sama na sebe, proč jsem takové unáhlené rozhodnutí udělala. Naštvaně jsem s tím klíčem začala mlátit a do toho rytmu opakovat "proč si to ty krávo udělala"...
Zaštěkal pes. Probudila jsem se. Nemohla jsem se skoro ani pohnout a zjistila jsem, že jsem usnula na schodech. Okamžitě jsem se zvedla a běžela k sobě domů. Odhrnula neustlané peřiny a rychle do nich vklouzla. Z očí mi vytrskly slzy. Nebránila jsem se hlasitému breku. Přímo jsem řvala. Křičela na všechny strany a snažila jsem to utlumit polštářem, který jsem si tiskla k puse. Obrovskou silou jsem mačkala polštáře a zarývala do nich své nehty. Nevěděla jsem, co mám dělat. Svět bez něho pro mě prostě nemohl existovat.

Nepředvídatelný vítr

29. května 2013 v 12:29 | Veronika Srncová



Nepředvídatelný vítr§


29.5.2013





Z auta vystoupila dívka v červeném kabátě, podívala se na hodinky "má ještě pět minut" řekla si pro sebe. Stoupla si tedy k ceduli, kde byly napsány příjezdy a odjezdy autobusů, přišlo jí to k smíchu, zvlášť když tu už dva roky žádný autobus nezastavil. Přemýšlela nad tím vším, co se za poslední dva dny stalo, nemohla uvěřit tomu, že pouhé dva dny dokážou být plné smutku a srdcervoucí bolesti. Opět se koukla na hodinky a zjistila, že uběhly teprve 2 minuty "nechápu proč nemůže někdy přijít o pár minut dřív" zamumlala si pro sebe. Když se rozhlédla, viděla jak jabloňová alej, která tu stojí tak dlouho, že i její babička sem chodila se svojí matkou na jablka, se zahalila do strašidelně černé tmy, kterou rušila jen lampa. Byla ráda, že ji tu nechaly, i když zastávka už dávno neplní svoji funkci. Začalo jí docházet, že jestli tu bude ještě chvíli čekat, může dostatečně prochladnout, aby z toho onemocněla, ale přemlouvala se, že on každou chvíli dorazí. Něco v ní ji však říkalo, že by se na něj neměla tolik spoléhat, zvlášť potom co se stalo, ale doufala v to, že i přes tamtu událost dorazí. I když podzim začal teprve před dvěma týdny, po setmění byla zima jak v prosinci a do toho ten studený vítr.
Konečně uviděla nějaký pohyb na druhé straně silnice, rozbušilo se jí srdce, do očí se jí začaly hrnout slzy, rozklepaly se jí ruce a nohy, ale snažila se být silná. Postava se pomalu přibližovala a ona začala rozeznávat jeho rozčepýřené vlasy, které ještě víc rozcuchával vítr. Vzpomněla si jak si s těmi kaštanově hnědými až skoro černými vlasy hrála, hladila je a dávala jim polibky. Najednou ucítila jeho vůni, už byl dost blízko, aby ho mohla obejmout a dát mu pusu, ale přitom byl tak strašně daleko, až jí z toho bodlo u srdce. Zdál se jí skoro až cizí, po těch dvou dnech, ale zároveň cítila to vnitřní teplo, které ji uklidňovalo, když byla s ním.
Podíval se jí do očí a řekl "ahoj" to obyčejné ahoj, které znělo jako kdyby se spíš loučil, podívala se do země a pozdrav opětovala. Chvíli tam stáli a koukali, on pozoroval ji, ona se upřeně dívala do země.
"Tak proč jsi se mnou chtěla mluvit?"
Ticho..
"Chtěla jsem vyřešit tu situaci mezi námi."
"Víš.. myslím že už není co řešit."
"Jak tohle můžeš říct."
"Jak? Úplně normálně, jak myslíš, že mi je? Zklamala jsi mě a ani si nedokážeš představit jak."
"Ale já.."
Ani nedořekla větu a začala plakat, byly to slzy plné smutku, bolesti a nepochopení. Podívala se na něj, ale on se díval jinam, nechtěl ji vidět jak brečí, moc dobře věděl jak se trápí, ale také moc dobře věděl jak se trápí on sám. Nedokázal to.
Chvíli tak ještě tak stáli, on pozoroval jak z jabloně vítr sfoukává listí, a ona očima plných slz pozorovala jeho, chtěla ho obejmout, pořád jí k němu něco táhlo, něco jako magnetická síla, cítila jak se ho chce dotknout jak moc chce, aby se jejich rty spojily, ale nevěděla jestli to chce i on.
Podíval se na ni jak pláče, jak je plná smutku. Jak moc ji chtěl být na blízku, cítil strašnou potřebu ji obejmout, chtěl ji, ale nevěděl jestli to chce i ona.
Vítr začal ještě víc sílit a byl studenější a studenější. Schovali se do zastávky, ale nebylo to o moc lepší.
"Víš bude lepší, když půjdu."
Když tohle řekl, doufal, že ho zastaví, v to že ho nenechá odejít, ale odpovědí se mu dostalo jen vzlykání a svištivý zvuk větru. Odešel tedy.
Když přešel silnici, za kterou se ukrývala polní cesta, po níž by se dostal rychleji domů. Pořád doufal, že uslyší ať se vrátí, nebo ať nikam nechodí, ale místo toho se ozvala rána. Rána jako když spadne něco plechového, tak silná rána, že se mu skoro zastavilo srdce. Otočil se a spatřil to co vidět nikdy nechtěl.
Zastávka se pod silným tlakem větru zřítila a její železná konstrukce si vzala život jedné, nenapravitelně zamilované dívce, nepomohlo ji už nic, ani sanitka, která dorazila po 5ti minutách, nepomohly ji ani jeho slzy, které na ni dopadaly, ani polibky, které ji dával, na všechno už bylo až příliš pozdě.

Koukej

23. května 2013 v 21:32 | Veronika Srncová


Koukej





woman in the darkness Royalty Free Stock Photo

Tak dáme se do práce.Co uděláme jako první?Vezmeme ty prkna k nám domů.Řekla Zuzka a Přitom zvedala tři velká prkna.Když jsem zvedl pět prken najednou tak jsem nemohl skoro jít. Sice jsem ušel pár metrů , ale Zuzka byla rychlejší.Na chvíli jsem se zastavil abych si odpočinul.Když jsem se rozhodl znovu jít přišla ke mně Zuzka a vypadala pěkně vyděšeně.Zeptal jsem se co se děje,ale nic se neděje.Nevěřil jsem ji ,ale nechal jsem to být.Jinak by mě přetáhla jedním z prken které jsem nesl.Za půl hodiny jsme měly všechna prkna na nosena a připravena .Stály jsme tam a jen tak na sebe koukaly.Po chvíli Zuzka řekla že bych si měl jít lehnout protož:cituji"vypadám jako starej v pračce vypranej slon s tisícem vrásek.A tak jsem si šel lehnout,ale ne proto že mě takhle vylíčila ,ale proto že se mi nechtělo poslouchat ty její řeči.Když jsem se vrátil domů babička ještě spala.Nechtěl jsem ji budit a tak jsem si šel lehnout.Odpoledne mě babička vzbudila,že je oběd.Divil jsem se že mě nechala tak dlouho spát.Oblékl jsem se a uháněl ze schodů dolů do kuchyně.Nasnídal jsem se a zeptal jsem se babičky proč mě nechala tak dlouho spát .A ona řekla"Tak když jsou ty prázdniny můžeš si trochu přispat. Přispat!!!Přispat.Já zapomněl na Zuzku.Vyběhl jsem z domu jako raketa,ale zastavil mě hlas.Co je?Kam jdeš??Zastavil jsem tak rychle že jsem vyděl jak pořád běžím rovně.No přece za tebou odpověděl jsem na její otázku.A ty se nezlobíš?Prosim tě já tušila,že zaspíš ty stolete vrásčitéj v pračce vypranej slone!Usmál jsem se na ni a řekl jsem jí ať mi tak už nikdy neříká.Zuzka vyplázla jazyk a řekla:A co když ti tak nepřestanu řikat?No tak udělám vrásčitého slona z tebe.Jo tak si to skus.A začala utíkat.Po asi minutě jsem jí dohonil.Potom jsme spadly na trávu a začaly se hrozně smát.A smály jsme se asi minutu a potom jsme šli na tu klubovnu.Když jsem řezal pilou kus trámu přišel ke mně jeden kluk.Byl zhruba o rok mladší než já.Nechceš pomoct??Mě tyhle věci jdou dobře.Jo?Tak se ukaž.Dal jsem mu do ruky pilu a nechal ho a přitom jsem mluvil s Zuzkou jestli nám muže nějak pomoct.Zuzka dostala nápad.Hele můžeš k nám do party když nám postavíš naši základnu.Chlapec po Dlouhém přemyšlení řekl že ano.A já v duchu skákal radostí,že se uliju z toho.Jen mě zarazilo,že to navrhla Zuzka.Zuzka mě vytrhla z přemýšlení.vzala mě k nído pokoje a ukázala co všechno nashromáždila o Mckrakenovích.Bylo toho docela dost jako třeba jejich rodokmen,fotografie a to co dělaly minulí týden..Připadal jsem si jako v nějaké detektivní kanceláři.

Horůrek

11. května 2013 v 20:38 | Veronika Srncová



Horůrek

11.5.2013



Scared Royalty Free Stock Photo

Když jsem nastoupila na střední školu, musela jsem být na internátu. Už teď mám špatný pocit, že to píšu, ale musí to ven, vůbec to totiž nechápu.

Jednou večer k nám na pokoj přišla dívka z vyššího ročníku a povídala nám, jak je internát plný duchů a jak holky ze starších ročníků na našem pokoji vyvolávaly duchy a co se jim pak stalo.
Když už jsme měli všichni spát, holky si začly povídat o tom, co se jim přihodilo strašidelného a ptaly se i mě. Já jsem je chtěla postrašit a řekla jsem jim, co se opravdu stalo mému otci, který je jako já velice citlivý na takovéto věci. Bohužel se mi to vymklo z rukou a měla jsem velmi špatný pocit, že "duch" je v pokoji. Najednou mě cosi vymrštilo z postele tak, že jsem už neležela, ale seděla a jen se klepala. Vnímala jsem okolí, ale cosi mě velice bodalo do sdrce, jakoby do mě něco chtělo vstoupit. Křičela jsem na holky, že tu je duch a jedna rychle běžela rozsvítit. Druhá ke mě skočila a v tom přiběhla vychovatelka a začala mě uklidňovat, že nic takového není.

Divná žena

11. května 2013 v 20:36 | Veronika Srncová



Divná žena

11.5.2013




Stressed at work Royalty Free Stock Vector Art Illustration

To, co vám nyní napíšu, se mi stalo asi před deseti lety.(vypráwí to ňáká paní)

Tehdy jsme s mým manželem ( tenkrát přítelem ) a mým synem z prvního manželství šli na večeři do jedné restaurace.
Byli jsme všichni v dobré pohodě, přijeli jsme autem, které jsem tehdy řídila. Jakmile nám přinesli večeři a začali jsme jíst, měla jsem najednou divný pocit a necítila se ve své kůži. Vtom jsem si všimla, že mne od vedlejšího stolu pozoruje nějaká žena, která mi nebyla zrovna moc sympatická. Potom jsme si objednali kávu, ale já už ji nedopila, protože se mi začalo dělat špatně. Bylo to něco, co se mi ještě nikdy nestalo. Začalo se mi vše rozdvojovat, vše jsem viděla dvakrát, točila se mi hlava, že jsem nebyla schopná ani sednout za volant. Podotýkám, že jsem žádný alkohol nepila. Ta žena mne neustále upřeně pozorovala, což mi bylo hodně nepříjemné...
Jeli jsme tehdy do přítelova bytu, já si lehla, že to třeba přejde, ale bylo to čím dál horší. Myslela jsem, že je to má poslední hodinka. Přítel mi řekl, že nejlepší bude, když zajedeme na pohotovost.
Na pohotovosti mě prohlédli, změřili tlak, ale vůbec na nic nepřišli. Nakonec mi píchli nějakou injekci, že se to po ní snad zklidní. Trvalo ještě asi hodinu, než se můj stav vrátil do normálu.

Po nějaké době jsem mluvila s jedním známým, který se zajímá o tyto věci a ten mi řekl, že si myslí, že ta žena mne uhranula. Říkal, že to třeba mohla být lesbička a moc mě chtěla nebo třeba, že mi něco záviděla. Že prý jsou někteří lidé citlivější, což je můj případ a s některými by to ani nepohnulo. A že jsou lidé, kterým když se něco takového stane, takže můžou i zemřít. A hlavně prý malé děti. Takže, něco na tom možná bude, jak říkaly naše babičky, že malé děti může někdo uhranout.

Občas si na to vzpomenu a dodnes jsem nepřišla na to, co to mohlo být. Ale myslím si, že je to možné, že na citlivější lidi může některý člověk takhle zapůsobit. A nejhorší je, když to ten člověk dělá se zlým úmyslem.

Slepec

9. května 2013 v 21:17 | Veronika Srncová


Slepec




corporate clone Royalty Free Stock Photo

Ve zlínském kraji byli dvě vesnice skoro vedle sebe.Mezi nimi byl les a v tom lese chalupa.Lidé moc dobře nevěděli kdo v té chalupě bydlí,ale povídalo se,že tam bydlí starý slepec.Kolem lesa vedla ještě polňačka po, které jezdili jen vozy,ale jinak se tam skoro nikdo sám neopovážil jít.Slepec tam opravdu žil,živil se houbami a lesními plody a pil studánkovou vodu.Chalupu už měl skoro rozpadlou,ale neopravil jsi ji.Lidé doufali,že se tarý slepec aspoň jednou ukáže,ale nic takového se nestalo.Slepec v lese bydlí už 50 let.A to je mu 69.Když mu bylo 18 let jeho rodiče srazilo auto a on zústal sám,protože o něho nikdo neměl zájem.Tehdy byl ještě mladý a po smrti svých rodičů neměl kde bydlet.Nakonec si našel tuto chajdu,kde začal bydlet.Sice nevěděl jak se uživí,protože zas tak šikovný nebyl,ale nakonec zústal bez práce.Ale místní lidé o něm moc nevěděli.Slepec po svých rodičích zdědil jenom nějaké knihy,ale nezdědil nic cenného.Jednou slepce napadlo podívat se do těch starých knih.Nic zvláštního v nich nenašel jen příručku o vaření,starou rozpadlou enclikopedii a knihu o vesmíru.Ale když slepec nahmatal ještě jednu knihu,zistil,že je to psané slepci,když si ji četl,nemohl věřit svým rukám.Ono tam bylo napsané.Ten kdo slepí je,se zbaví slepích očí v noci,když bude úplněk.Když bude úpněk musí se slepec podívat na měsíc a říkat."voldéro santarédo amoréno kajka"Slepec chvíli uvažoval a pak zvážil,že bude úplněk zítra.Celou noc nemohl usnout.Když se na druhý den vzbudil,věděl ,že se musí přichystat na večer.A víte,že hned začal,když měl všechno přichystané a naučené zaklínadlo,sedl si a sjedl polévku.Ani na chvíli nemohl zapomenout na tu zprávu.Když nastal uplněk,vyšel ven a zkošel se nasměrovat na měsíc,protože se na něj nemohl podívat.Vyslovil zaklínadlo a pak.........Fungovalo to!Slepec otevřel zelené oči a zaradoval se.I trochu mládí mu to přidalo.Slepec byl tak rád,že si řekl,že se půjde podívat mezi lidi a bude číst ty staré knihy co zdědil.Pořád se chtěl jenom dívat a zjistil jak krásné je vidět svět otevřenýma očima.

Strach přichází s bouří........

9. května 2013 v 21:11 | Veronika Srncová



Strach přichází s bouří........




Bouřlivé Západ Slunce Royalty Free Fotografie

Už jsem ti to přece jednou říkal, nemůžu ti nic bližšího říct a už o tom nechci slyšet!" domluvil mířně obtloustlý muž se slámovými vlasy na kterých měl klobouk, poté se zvedl od stolu a dopil svoji pálenku. Vykročil ke dveřím a ledabyle mávl rukou a řekl: "Uvidíme se večer drahoušku." Jeho žena, oblečená v obnošeném fialovém županu a slepenými černými vlasy nasupeně křikla: "Aby jsi se z té tvojí práce u policie nezbláznil, stejně jsi jim tam jen pro smích dědku!" Vzala do ruky sklenici, která ležela na stole a pohrozila mu. Muž na to vzápětí zmizel.
Vykračoval si kolébavou chůzi směrem k policejní stanici, která byla na protější straně ulice. Bylo to časně zrána, foukal chladný vítr, který se mísil s mlhou. Ze stromů opadávaly poslední lístky, které se na nich držely do poslední chvíle. Muž už přecházel ulici, když na něho někdo zakřičel: "Garnáte, ani tam nechoďte, máme výjezd rychle, pojedem mým autem, podrobnosti ti povím pozdějc."
Garnát se pomalu otočil a uviděl mladšího muže, štíhlého s černými vlasy v policejní uniformě, kterak na něj mává. "Ach Peprminte to seš ty, prokrista pána snad nehoří, co se děje hned tak po ránu?" A vykročil směrem k němu.
Peprmint vypadal velice ustrašeně a tak se jen zmohl na to, aby pobídl Garnáta: "Pospěšte si, nastupte si do mého auta!" A v okamžiku, co domluvil naskočil, do auta. Garnát po chvíli nastoupil za ním. Peprmint nastartoval auto a vyjeli. Projížděli kolem domů, ve kterých byla ještě všude tma, nikde nebylo ani živáčka, jen se sem tam mihnulo nějaké zvíře, nejspíš opuštěný pes, pomysleli si a pokračovali dál v cestě.
Po chvíli ticha se Garnát zeptal: " A co se vlastně děje, proč takový rozruch Pepe?" Peprmint se roztřásl a v jednu chvíli to vypadalo, že nezvládne řízení a s ustrašeným tónem řekl: " Je to znesvěcení, je to hrůza, v životě jsem nikdy nic takového neviděl! Proboha!"
Vypadalo to, že se zhroutí. Garnát musel na chvíli chytnout volant:" No tak, Pepe co se stalo, tak strašného?!" Vypadalo to, že se mladík vzchopil a klidnějším tónem promluvil: " Tak jak jistě víš, včera byla strašlivá bouřka, že bys ani psa nevyhnal a už tohle samo o sobě věštilo něco zlého, včera v noci se totiž stala..."

Pro tebe bráško....

9. května 2013 v 21:05 | Veronika Srncová



Pro tebe bráško....



Little Boy and Girl Looking at Frog Royalty Free Stock Photo

"Hele, hele, jak letí!" zaklepal kdosi na zarosené okno autobusu a propukl v hurónský řehot, stejně tak ostatní zvědavci, kteří se museli okamžitě přesvědčit, co že se to děje.
Shane se naklonil k otevřenému okýnku a zakřičel: "Vydrž brácha, celý autobus na tebe hledí!"
"Ty drž hubu!" procedil Alex mezi zuby a dál se snažil držet krok se školním autobusem.
"Tak tomu pošukovi zastavte, ať se moc neužene!" zavolal jeden z Alexových spolužáků se smíchem na řidiče.
Alex si konečně oddychl, autobus zpomalil. Vyvrávoral po schodech nahoru, zamumlal "Díky." a jelikož už nebylo nikde volno, sedl si na zem. Sotva popadal dech. Shanea by s největší chutí zabil, že ho nemohl trochu popohnat, nebo mu aspoň říct. Takhle dělal blbečka polovině města.
"Tak co, protáh sis nohy?" strčil do něj Shane, když vystupovali z autobusu, až se málem natáhl.
"To víš že jo." Odsekl Alex, ale štulec svému staršímu bratrovi nevrátil. Jak byli rozdílní. Shane budil rozruch už jen svým vzhledem - černé vlasy, černé oblečení, černě nalakované nehty, tetování na rameni a na zádech, kovové doplňky, pentagram na krku... Nebyl satanista, prostě ho jen bavilo, když na něj lidi zírali. Nikdy neměl problém dát najevo svůj názor a co bylo zakázané, to pro něj byla největší legrace. Byl o dva roky starší než Alex, který byl jeho pravý opak. Konfliktům se vyhýbal jako čert kříži, volný čas trávil v knížkách nebo sportováním. O kolik byli ale rozdílnější v chování, o to si byli podobnější vzhledem, i když se Alex oblékal podstatně střídměji a vlasy měl své původní, špinavě blond.
Víceméně oba ve škole trpěli. Alex byl černá ovce, protože nekouřil, nepil, a měl dobré známky. Koho zajímalo, že to bylo prostě jen od toho, že na to měl hlavu. A Shane zase dával jasně najevo, co mu všichni můžou.
"Ty máš hodinu volna?" dotázal se ho nevinně Alex, když ho uviděl na hřišti, jak si suverénně pokuřuje se skupinkou kamarádů, ač věděl zcela určitě, že tenhle den společnou hodinu volna nemaj.
"No jasně, permanentně." Zasmál se úsečně Shane a vyfoukl z plic oblak dýmu, "Copak, bráško, chceš taky?"
Až teď si Alex všiml, že mají jointa. Mohlo mu to dojít aspoň podle toho smradu.
"To víš že jo, celej nakřivo." Pohodil Alex hlavou. Přidušeného smíchu si nevšímal.
"Tak co chceš? Prachy?" ptal se dál Shane.
"Chtěl jsem ti poděkovat za to ráno, byl jsi milej jako vždycky." Odsekl Alex a chtěl odejít.
"Hele, kašli na to, vždyť to byla blbost." Zabrzdil ho Shane.
"No jo, ty mutante, radši se pořádně zhul, ať je od tebe pokoj." Vytrhl se mu Alex a zamířil na školní dvůr, kde pravidelně za hezkého počasí sedával. Zabral se do knihy.
"Tak co, baby, ještě se zlobíš?" vyrušil ho po nějaké době Shane poměrně neurvalým způsobem - prohrábl mu vlasy, div mu neutrhl hlavu. Ale to už u něj bylo normální, podobné lekačky.
"Jestli ses přišel udobřovat, tak jsi to začal doopravdy božsky." Odvětil Alex, ani nezvedl oči od knížky. Nesnášel, když ho Shane častoval přezdívkami "baby", "mimi" a tak dále a tak podobně. Asi mu dělalo hodně dobře, když si připomínal, kdo že je to tady vlastně starší.
"No tak, nedělej voloviny, za to ráno se omlouvám." Nedal se Shane jen tak odbýt.
"I kdyby ses neomluvil..." trhl Alex rameny.
"Pán bude dělat uraženýho..." rozesmál se Shane, obešel lavičku a opřel se o Alexova kolena. Vytrvale se při tom usmíval.
"Slez, určitě vypadáme jak nějaký incestní úchylové." Pokusil se ho sklepnout Alex.
"Tak ať." Trhl Shane rameny, "Nám to na image neuškodí."
"Chtěl bych mít tvojí bohorovnost." Ušklíbl se Alex.
"Co seš tak uštěpačnej, o co ti sakra de??" zvedl se Shane.
"Kašli na to." Mávl Alex rukou, "Jen jsem se ráno přednasral na celej den, a tys tomu pomoh, to je celý. Teď ses omluvil, tak můžeš mít klidný svědomí."
"Tos mě fakt uklidnil." Sedl si Shane vedle něj a zapálil si. Alex sklapl knížku, protože poznal, že teď už toho moc nenačte.
"Předpokládám, že teď se na mě začneš oslnivě usmívat, budeš mi říkat bráško a budeš do mě tak dlouho hustit nějaký přízemní vtípky, dokud se nezačnu smát a neřeknu ti, že je to O.K." otočil se Alex na svého bratra.
"Nooo..." udělal na něj Shane nevinné oči a Alex se skutečně pousmál. Vždyť byli koneckonců sourozenci, tyhle zlomyslnosti už patřily k věci. Ale nikdy to ani jeden nemysleli zle.
"Fajn, tak jsi dosáhl svého cíle." Pokýval Alex hlavou.
"To jsem rád." Zazubil se Shane, "Vždyť víš, že není nic, co bych pro tebe neudělal."
"Jo? Tak zruš školu." Zasmál se krátce Alex.
"Na to stačí trocha trhaviny." Potáhl Shane z cigarety, "Anebo kyselina máselná. Stačí trocha a máme na tejden pokoj."
"No, ale to bych v tom případě doufal, že budu hodně daleko." Zaškaredil se Alex, protože tu kyselinu už jednou v akci zažil a z toho smradu mu bylo špatně dva dny, myslel, že si vybleje celý žaludek i se střevy.
"Jo, to bych tě nejdřív musel naučit hákovat." Ušklíbl se Shane, "No nic, já mizím, rozhodně se doma neukážu před pátou, tak čau večer."
"Jasně, ahoj." Rozloučil se s ním Alex. Díval se za ním, jak odchází. A takhle je to pořád. Každý jiný, ale oba pošuci. Myslel na tu větu, co mu Shane řekl: Udělal bych pro tebe všechno... No to měl hoch pravdu, byl schopný se mu začít smát v těch nejnemožnějších chvílích, pomyslel si Alex v duchu.
-.-.-
"Kdy že jsi to říkal, že se má Shane vrátit?" vešla do Alexova pokoje jeho matka.
"V pět." Odpověděl Alex, ani nezvedl pohled od další knížky.
"Je půl šestý." Mrkla matka nervózně na hodiny.
"To je ještě v pohodě, jako bys ho neznala." Snažil se jí odbýt Alex, aby ho nerušila.
"No já stejně nevím, tyhle jeho pozdní příchody nemám ráda..." řekla pochybovačně matka, víceméně zase odešla.
"Bůhví kdy přileze." Poznamenal si pro sebe Alex. Nechápal, že si jeho máma ještě pořád nezvykla na to, jak je Shane obdivuhodně dochvilný. Rozhodně si nedělal starosti.
Po půlhodině znovu někdo zaklepal na jeho dveře.
"Co zas??" vydechl otráveně Alex. Do pokoje vešel jeho otec.
"Alexi, pojď dolů, stala se strašná věc." Řekl jeho otec, v obličeji bledý jako křída. Alex vystartoval jako na pérku. V obýváku uviděl na gauči sedět svojí mámu, v jedné ruce křečovitě svírala skleničku s vodou, v druhé kapesník, po tvářích se jí řinuly slzy.
"Mami, co se děje??" vyděsil se Alex ještě víc.
"Právě volala policie. Shane..." chtěl mu otec vysvětlit, co se stalo, ale hlas ho na okamžik zradil, "Je mrtvý. Srazilo ho auto. Ještě neznáme okolnosti."
Alex na něj nevěřícně vytřeštil oči. Cože? Shane, a mrtvý? To je přece blbost, to musí být nějaký omyl! To přece není pravda!!
Strop se zhoupl na podlahu a Alex se odporoučel na zem.
-.-.-
Už se pomalu smrákalo. Nebyl nijak teplý den a teď se ještě víc ochladilo. Chlad ale stoupal především ze země. Před sochou shrbeného anděla kdosi klečel a slzy se už ani nesnažil osušovat.
"Proč se tohle muselo stát..." zeptal se Alex tiše. Bylo to tak prosté, tak jednoduché, až z toho mrazilo v zádech. A nejhorší ze všeho bylo pomyšlení, že Shane v tom byl nevinně. Srazil ho další z těch blbců, co si myslí, že když má namakaný auto, že si může hrát na závodníka a dopravní předpisy pro něj neplatí.
"Kdybys věděl, jak to bolí... Ty už necítíš nic." Mluvil Alex dál k soše. Doma to bylo peklo. Matka se nervově zhroutila, otec se uzavíral do sebe a celé dny trávil zavřený ve své pracovně, kde ale pracoval jen málokdy, většinu času si prohlížel společné fotky nebo prostě jen zíral do zdi a pil jednu kávu za druhou.
"Nedokážu si představit, že budu trávit ještě tolik času tady, kde mi tě všechno připomíná." Špitl Alex. Zatím byl ze školy omluvený, byl doma, ale to bylo stejně nesnesitelné. Procházel a běhal ulicemi, kterými dříve procházel společně se svým bratrem, narážel na místa, kam rádi chodili... A to bolelo. Moc to bolelo.
"Přál bych si, aby to bylo obráceně. Abych byl mrtvý já. Nemusel bych teď..." zmlkl Alex uprostřed věty a utřel si slzu, co mu skanula až ke rtům. Ucítil slanou příchuť.
"Tak... Se tu zatím měj hezky." Zvedl se po několika minutách mlčení. Po pár krocích se otočil zpátky k soše a hrobu. Měl pocit, jako kdyby ho socha vyprovázela svým pohledem. Hořce se pousmál. Třeba tam s ním Shane skutečně byl. Pak odešel definitivně.
A na tváři sochy se objevila tenká červená šmouha, skoro jako krvavá slza...

-.-.-

Udělal bych pro tebe všechno, bráško... Chceš si hrát na uraženýho nebo co?!... Promiň, byl to vtip... Není nic, co bych pro tebe neudělal...
Alex polekaně otevřel oči. Od té doby, co byl Shane mrtvý, ho pronásledovaly sny, v nichž se mu promítaly jejich poslední společné chvíle. Vždy to bylo nepříjemné. Ale teď k tomu cítil takové nepříjemné, až děsivé mražení v zádech. Rozhlédl se kolem sebe. Bylo něco po půl druhé ráno. V pokoji byl sám, jen oknem pronikalo slabé světlo z ulice...
Počkat, proč je to okno otevřené? Je možné, že ho špatně dovřel, když ho před spaním zavíral?
Nevěděl to a nechtěl to řešit. Prostě vyskočil z postele, rychle ho zavřel a teď honem zase zpátky. Zaspat tuhle noc, na nic nemyslet, počkat na ráno... Na nic nemyslet...
Málem zakřičel jako hysterická ženská. Na půl cesty zpátky do postele jako kdyby přímo před ním vyrostla temná postava. Jenom díky tomu, že k sobě stáli tak blízko, poznal svého bratra a na poslední chvíli výkřik zdusil do jakéhosi přiškrceného šepotu.
"Sha... Shane!!"
"Pšš." Položil si Shane ukazováček na rty, "Vždyť jsem ti přece říkal, že bych pro tebe udělal všechno, bráško..."

-.-.-

"Zkusil bych už dneska jít do školy." Navrhl Alex u snídaně.
"Jestli se na to cítíš..." pohladila ho matka něžně po ruce.
"No..." ošil se Alex a ruku odtáhl, "Měl bych v tom případě chvátnout, ať neletím za autobusem jako blbec."
"Kdybys to nezvládal, tak se klidně můžeš vrátit, ano?" dodal ještě otec.
"Myslím, že to nebude potřeba." Trhl Alex rameny a natáhl se pro bundu.
"Zlato, ta je ale Shaneova..." zaprotestovala slabě matka.
"Jak to, vždyť je moje." Otočil se po ní Alex s mírně nelibým výrazem v obličeji, "Tak zduř rodino, vrátím se kdy buď."
Jelikož za sebou v tom samém okamžiku zavřel dveře, ani si nemohl všimnout překvapených obličejů svých rodičů. Přesně takhle je každý den při odchodu do školy zdravil Shane...

Teta z Ameriky

9. května 2013 v 20:58 | Veronika Srncová



Teta z Ameriky




Sunrise USA Royalty Free Fotografie

Malá Frída si nejvíce rozuměla se svou tetičkou Janou.Jednoho dne ale Jana našla ,,pravou" lásku a odjela za svým Jackem do Ameriky.Frída zatím vyrostla a na tetičku zapomněla.Jana rodinu vůbec nenavštěvovala a neodpovídala ani na dopisy od nich.Byla až moc zamilovaná.Jediná,která na Janu nezapomněla byla jejich fenka Elsa,která na Janu každé ráno čekala u brány.Ale co bylo nejdivnější,Elsa se pokaždé vracela s pamlskem.Frída vyrostla a rodiče jí zemřeli.Elsa byla už stará,ale každé ráno den co den chodila k brance a vracela se s pamlskem.Jelikož si Frída už nevzpomínala na tetičku,nevzpomínala si ani na její zvyk,dát každé ráno Else u branky pamlsek.Jana totiž vždycky chodila ráno pryč.Buď do práce,nebo zařídit nějaké záležitosti.Jednoho dne si Frída četla noviny a narazila na článek s titulkem:,,Probodal svou ženu pro peníze"Začetla se do novin a zjistila,že nějaký Jack Parker pobodal svou ženu Janu Parkerovou(za svobodna Svobodovou) a že se celý tento incident odehrál v Americe.Jana Parkerováprý sdědila bohatství po své matce a on ji pak probodal.Frída se jmenovala Svobodová,protože Jana byla sestra jejího otce,ale řekla si,že to je jen schoda jmen.Byla tak malá,když viděla Janu naposledy...Článek končil tím,že šel pan Parker do vězení a Janu pohřbili dle jejího přání v rodné České Republice.Tu se Frída bez jakéhokoliv přemýšlení ozhlédla.Na zahradě ležela mrtvá Elsa.Umřela stářím.Elsa si doběhla pro lopatu,aby ji pohřbila na zahradě,ale než se vrátila,Elsa znovu oživla a hned vedle ní byl papírek s nápisem:,,Promiň."Frída si okamžitě vzpomněla na tetičku,která odjela do Ameriky a už se nikdy nevrátila.Jana chtěla Frídě odčinit,že jim nepsala ani je nenavštěvovala a věnovala se jen manželovi,který ji zabil pro peníze.Frída objala Elsu a šla na nedaleký hřbitov.Podle svého očekávání tam našla Janin hrob.,,Děkuji ti Jano a odpouštím ti."Řekla ke hrobu Frída a položila na hrob Janinu oblíbenou květinu-sedmikrásku.

Zámek

6. května 2013 v 21:24 | Veronika Srncová


Zámek

6.5.2013




Padlock and chain Royalty Free Stock Photo

Luky zavřel dveře a zakřičel:,,Na ten pohřeb nejdu a basta!"Luky byl 15 letý kluk který si s kámošema domluvil že si vyjdou na disko.Dnes večer.Ale dnes večer se koná i pohřeb její babičky.,,Pudeš tam a basta!Je to tvoje babička!"Zařvala na ni máma.Večer mu připravila oblek.On se sice oblíkl,ale do kalhot a mikyny.Vzal si baterku a vylezl oknem.Uklidnil psa a vyrazil.Když si toho mamka všimla,byl už na cestě lesem.,,Hele,",řekl Michael klukům,,,slyšeli ste už vo tom zámku který se zjevuje jen 5.5.???5?Hlavní číslo je teda 5,už ste o tom slyšeli?"Zeptal se.,,Proboha tebe zajímaj náký ptákoviny........Doufám,že holky maj antikoncepci..."Dodal Frank.,,Debile!"A všichni se začali smát.Jen Roger ne.Byl to ten nejtajemnější kluk z města.On s nima kamarádil jen kvůli tomu aby byl ,,IN".,,Ale kluci,co když je to pravda?Nekecej hlouposti Ro!Odpověděli mu kluci.Tak si šli dál,a kluci na něj připravili léčku.Na Rogera.,,HEJ,DEJ TO SEM!MÁMJ V TOM PRACHY!"Zařval na kluky Ro,kteří mu vzali batoh.,,Blížíme se k tomu zámku.Dojdi tam a buď tam 10 minut.Jen s lampičkou!"Řekli mu kluci úkol.,,No táááák....Dělej!!!!"Roger poi chvilce šplhu vylezl a odpočítával si to........Uchvátil ho krásný stav zámku.Ale,jakto že se v zámku svítilo?Vešel pomalu dovntiř,ale,počkat,bylo ODEMKNUTO?!To ho ale nezajímalo.Vešel do toho pokoje,a tam byla krásně ozdobená postel.V ní spala stejně staré děvče jako on.Brečela.Obrátil ji aby se na ni podíval.Její obličej ji šokoval.Měla zkrvavený a zjizvenáý obličej.Lekl se tak, že zašel dozadu,strčil do vycpaného mědveda.Ten na něj spadl a Roger omdlel.********************Kluci si myslely že je tam moc dlouho.Odešli teda radši na diskotéku.Stejně bylo pozdě.Už byla minuta po půlnoci a zámek zmizel.Museli čekat dalších 10 let aby se tam mohli s policajtama dostat.Ale marně.Zámek se již neobjevil.Po bedlivém pátrání zjistili že Rogerův praprapradědeček mučil a zneužíval svou mladou ženu která na následky po 2 letech

Noční telefonát

20. března 2013 v 12:37 | Veronika Srncová



Noční telefonát

20.3.2013



Stock Photo: Young man on mobile


Tiché zvonení mobilu se tlumene ozvalo do tmy. Jednou, podruhé, potretí. Pak se rozsvítila lampicka a císi ruka vyndala prístroj z kabelky.
"Tome, jsou ctyri ráno..." ozval se rozespalý hlas.
Ve sluchátku bylo ticho.
"Tome? Jsi tam?""Ano...," i v jeho hlase znela únava, "ano, jsme tady, Jenny."
"No? Tak...tak proc voláš?"
Chvíli byl slyšet jen jeho tichý dech, jak šumí do ticha. Pak se ozval znovu.
"Víš, Jenny, já jsem premýšlel. Celou noc... dlouho, už od rána."
Mlcela.

"Premýšlel jsem o nás dvou..."
"Ano, lásko, ale... nemuže to ted pockat? Jsou dve v noci a já..."
"Ne," znelo to mírne, i presto se však kdesi hluboko v jeho hlase cosi zachvelo. Netrpelivost... nebo zloba, "ne, tohle je duležité, Jenny."
Posadila se na posteli a lehce zakroutila hlavou: "No dobre. Tak co máš na srdci?"
"Miluju te, Jenny. Víš to?"
"Vím. A já tebe taky. Ale to už jsme si prece rekli tolikrát."
"Rekni to znovu."
"Co?"
"Že me miluješ."
Tiše povzdechla a zopakovala: "Miluju te, Tome."
Chvíli bylo ticho. Pak se ve sluchátku ozval jeho tichý smích. Táhlý, zoufalý smích. "Pamatuješ, Jenny, jak jsme se potkali?"
Pomalu si pritáhla prikrývku k telu. Nekde v žaludku se ozvala nevolnost. Ten smích ji zneklidnil - vždyt tímhle zpusobem se nikdy nesmál. Neco se stalo.
"Jak-jak bych mohla zapomenout, Tome. Tam v parku, kam - "
"- jsi chodívala každý den vencit psa. Toho rozkošného malého pudlíka. A tam jsem te i poprvé zahlédl."
Tiše povzdechl.
"Trvalo mi zatracene dlouho, než jsem se te odhodlal oslovit. A když už jsem se do toho konecne dal, rekl jsem nejvetší pitomost, jaká me mohla napadnout... Pamatuješ, co to tenkrát bylo?"
"Eh... Tome, já nevím. A nebylo by vhodnejší nechat to na zít-"
"Rekl jsem: "Pardon, slecno, nevíte, kolik je hodin?" A ty jsi mi to s úsmevem rekla. No, a - to bylo všechno, pamatuješ. Odešel jsem a na nic víc jsem se nezmohl... Jaký jsem to byl ale šašek."
Cosi jí ríkalo, at zavesí. Poslouchala však dál.
"A pak, jednoho dne, ti ten tvuj pudlík utekl. A byl jsem to já, kdo ho našel, jak ocuchával popelnice na kraji parku. Okamžite jsem ho poznal, vždyt jsem ho s tebou tolikrát videl. A pak, když jsem te spatril, jak ho bezradne hledáš všude možne, vedel jsem, že tohle je moje šance. Bud ted anebo nikdy. A tak jsem k tobe pristoupil a jako tvuj hrdina ti predal tvého roztomilého malého milácka. A odted to už znáš... vid že ano?"
Chvíli neodpovedela. Pak tiše zašeptala:
"Proc mi to celé ríkáš?"
"Víš, Jenny, lásko moje, proklínal jsem sám sebe. Dlouho, moc dlouho. A nemysli si, opravdu jsem si víc než jednou rekl, že jsem asi blázen. Že jsem jen príliš podezrívavý. Co jsem mel, no co? Jen pár stupidních drobností... cizí vune z tvojí košilky... pár nocí za sebou, kdy jsi se trochu zpozdila... Samé malickosti, hlouposti. Jenže já jsem proste takový, víš. Vždyt me znáš. A tak jsem se jednoho dne rozhodl zbavit se toho hloupého pocitu. Ujistit se, že se nemám ceho obávat. Že jsem pro moji krásnou Jenny stále vším tím, co je pro me i ona. Proste jsem musel mít jistotu, víš..."
Tiše vydechla.
"A tak jsem si dodal odvahu... vzal auto a - sledoval te vecer do mesta."
A znovu bylo ticho. Dlouhé, dusivé a nesnesitelné ticho. Když se pak opet ozval, jeho hlas již nebyl klidný. Trásl se neovladatelným žalem.
"Nemusel jsem ani vystoupit z auta, abych te videl ho objímat a líbat. Vlastne jsem nemusel ani vejít do toho motelu, abych ho spatril, jak te odvádí do svého pokoje. Nemusel jsem sejít do zahrady a podívat se dovnitr oknem, jak -," jeho hlas se zlomil. Chvíli mlcel a marne se pokoušel zadusit své vzlyky, "- ale já to udelal. A videl jsem všechno... úplne všechno..."
"Ne..." zašeptala tiše, zatímco studená slaná kapka sjela po její levé tvári, "...Tome, proc..."
"Ano, spravne, Jenny. Proc...," jeho rozrušený dech šumel ve sluchátku stále rychleji. V zármutku se ozval hnev. "Tolikrát jsem se toho vecera ptal sám sebe. Proc? Cím jsem byl pro tebe špatný, že jsi mi to musela udelat? Cím jsem byl pro tebe tak hrozným manželem, že jsi mi musela lhát a ponižovat me tím...? Proc! Proc jsi musela být taková?"
"Prosím... Tome, prosím prestan... já ti to vysvetlím -."
"Nedíval jsem se na vás dlouho, Jenny. Ale ta chvíle mi stacila. Šel jsem zpet do svého auta, zatímco jsi ty dál zranovala moje srdce... a znovu... a znovu. Celý svet se mi té noci zhroutil, víš. Celý svet spadl do prázdnoty a mne zbyla už jen jedna jediná vec... - víš jaká vec to byla, Jenny?"
Ale ona neodpovedela. Plác zoufalosti se dral z jejího nitra.
"Ach, Jenny, kdybys vedela... kdybys jenom vedela. Ta vec - ta strašlivá vec... kterou ted držím v ruce. Co myslíš, že ceká tam uvnitr, na konci hlavne? ... Spasení? Peklo? Nebo snad nebe? Kdo ví, Jenny, kdo ví... A tak jsem tam sedel a hledel jsem prímo do té šílené zbrane, dál a dál a auta mezitím projíždela, déšt padal a já premýšlel. Hodne jsem premýšlel... tak jako dnes."
"Ne - Tome... nedelej to, prosím," prodralo se z jejích úst mezi vzlyky. Jenže on se jenom zasmál.
"Ale, ale, Jenny... má sladká Jenny. Neudelal jsem to tehdy... a neudelám to ani ted. Premýšlel jsem totiž strašne dlouho a o strašne mnoha vecech. O mne, o tobe. O nem. A neudelal jsem to - ale ne kvuli tomu, že bych nemel odvahu... to ani v nejmenší. Neco jsem si totiž uvedomil. Neco, co mi dodalo nadeji... neco, co mi vnuklo tu šílenou myšlenku. Koneckoncu, nebyl jsem to prece já, kdo podvádel..."
Její vzlyky se ve vterine zarazily. Strašlivá predtucha sevrela její srdce strachem. A on se znovu zasmál. Zlovestne, nenávistne.
"A tak jsem si pockal, až vyjdeš ven, nasedneš a odjedeš. Pak jsem vystoupil z auta, prešel pomalu ulici a vešel do motelu. Štestí mi prálo a on za sebou nezavrel dvere. Mohl jsem to tedy provést pekne rychle a potichu."
A znovu se do nocní tmy vloudilo ticho, prerušované jen trhaným dechem. Tentokrát však nemelo dlouhé trvaní.
"Mela jsi videt ten výraz v jeho tvári, když jsem namíril tu zasranou hlaven do jeho xichtu. Mela jsi videt, jak se celej rozklepal, jako malej smrad co kradl v kuchyni. Mela jsi videt, jak se mu podlomily kolena, když jsem se mu predstavil. Ale já to nechtel hned skoncit... ne, to ne. Ani v nejmenším. Místo toho jsem si tam sednul a pak jsem si... - povídali. Dlouho do noci. Byl jsem k nemu milý, pozorný a trpelivý, jako k príteli. A víš ty co? On mi ani nebyl schopen odpovedet na tu jedinou prostinkou otázku - otázku "Proc?". Zvláštní, že ano..."
Pousmál se a pokýval hlavou. A jeho výraz se znovu zmenil.
"Ale pak me omrzel. Ale ješte jsem to nechtel skoncit, ne, ješte nebyla ta správná chvíle. To muselo mít lepší konec, ne jen jeden hloupý výstrel v spícím motelu. A tak jsem mu nejdrív rozbil hubu, až ztratil vedomí. No... a pak - pak jsem ho donesl do kufru, zamknul zámek a odjel... Dal jsem ti vedet, že budu celý den v práci. A od té doby, drahá Jenny, premýšlím..."
Stála uprostred pokoje a slzy jí bezmocne stékaly po tvárích.
"Tome...Tome, lásko, prosím... Neudelej nic... ne..-"
"Probudil jsem ho pred chvíli... sotva se hýbal. Asi ztratil hodne krve, víš. Je mi to líto. Vždycky jsem ale chtel být spravedlivý a pozorný k ostatním, a tak i jemu dám to, co si zaslouží... co ty na to, Franku? Rekneš Jenny, jak moc ji miluješ?"
Její ztuhlé prsty sevrely krecovite sluchátko telefonu. Vzápetí se kdesi na druhé strane ozval zvuk strhávané náplasti a tiché zasténaní.
"Jenny...," kdosi tiše zašeptal, "Jenny, pomoz mi."
"Franku....!"
Tupá rána zaznela tichem.
"Rekni jí to. Rekni jí to, Franku."
"Miluju te, Jenny...," jeho hlas slábl a sílil, jakoby sbíral všechny síly, které mu ješte zbývaly.
"Vidíš?" v Tomove hlase se ozvala ironie. Zvuk nabíjené pistole.
"Tome! Ne!" vykrikla rozechvele.
"Ale proc, Jenny? Proc? Ptám se ted i tebe, i když vím, že mi nedáš žádnou odpoved. Stejne jako on, i když jsem se ho ptal tak dlouho a usilovne. Místo toho se trásl pri pohledu do hlavne zbrane, do které já hledel tak dlouho bez mrknutí oka. Nikdo z vás mi nedá odpoved a mne tak nezbývá než udelat tu jedinou vec! Tu jedinou vec, která ješte zbývá..."
Cosi zašustilo a tlumené sténání vyšlo z Frankových úst.
"Rekni sbohem, Franku."
"Jenny... nenech ho..."
"Tome!"
"Rekni sbohem, príteli..."
Desivá rána prerušila nocní ticho. Vykrikla a ten výkrik byl pln vší té hruzy, která jí zbavovala rozumu. A on se smál.
"Ach, Jenny, mela bys ho videt. Co je z nej ted... Vážne, vážne je to ješte vetší troska než byl predtím...," nová vlna neovladatelného smíchu zachvátila jeho hrdlo. A ona plakala, plakala dlouho a zoufale, vedoma si své strašlivé viny. Viny, která se mísila s nenávistí a bezmocí, s šokem a zlobou. A ve sluchátku bylo znovu ticho.
"Je mi to líto, Jenny..." Jeho hlas byl opet klidný a tichý. "Je mi líto, že to muselo skoncit takhle. Reknu už jen jedno. Jsi bájecná žena a udelala jsi mne štastným."
Její hysterický plác témer prehlušil jeho slova.
"Byla jsi pro mne vším. A mne se svírá srdce pri pomyšlení, že již nic nebude jako drív... Prosím te o odpuštení, Jenny. Má lásko."
Zaznel druhý výstrel a... pak již nepromluvil...

Elisabeth

20. března 2013 v 12:35 | Veronika Srncová



Elisabeth

20.3.2013


Stock Photo: Woman in floor


Chtěla se smát.Chtěla dát světu najevo,že umí být šťastná.Nedokázala to.Cukala koutky úst,ale nemohla vykouzlit ani trochu toho zázračného gesta.

Houpala se na židli a oči měla zavřené.Snažila se sebevíc,ale nešlo to!

Krásné myšlenky jakoby vylétli z okna,které dávalo prostor čistému vánku zvenčí,který foukal její zkřivenou tvář.Po šťastných vzpomínkách zbyl jen prach.Snůška lží a podvodů se jí honila hlavou.

Proklínala den,kdy šla do toho domu!Litovala toho,už od první chvíle,co tam přišla.Ten pach,co jí bodl do nosu nesnášela.Smrděly tam peníze a lži.

Lidé byli nepřívětiví a od začátku se k ní chovali jak ke zvířeti.

Proklínala hodinu,kdy se dozvěděla,že jí vlastní otec prodal.

Proklínala minutu,kdy se před ní zjevil chlupatej chlap a hnusně se na ni usmál.Páchlo mu z pusy a na první pohled bylo vidět,že to co chce taky dostane.

Proklínala vteřinu,kdy z ní svlékl šaty a ona se nemohla bránit.

Proklínala celý svůj zatracený život.Život bezmoci a strachu.

Nikdy se od té doby neusmála.Pamatovala si na maminku,která ji jednou objala,a řekla,že ji uchrání.Že ji nikomu nedá!!!Tak proč tu teď nestojí při ní a neobejme ji?Proč šla za tím andělem,který ji podal ruku?

Tyhle vzpomínky se jí z hlavy nesmazaly.Chtěla strašně moc,ale pořád viděla ten mámy pohled.Ona to musí zvládnout!Musí!Chce ukázat světu,že není slabá.

Zavrzaly dveře.Přišel zákazník…

Fotografie

20. března 2013 v 12:20 | Veronika Srncová



Fotografie


20.3.2013



Stock Photo: Tombstones in a cemetery, Widecombe, England


Kolik vzpomínek skrývá jediná fotografie?" ptáš se….

"Budu ti tedy vyprávět…" Sedla sis mi na klín a do ručky vzala černobílý kus papíru. Zvedla jsi ho k mým očím a prstíkem s nehtem namalovaným na růžovo jsi ukázala na dívku v bílých šatečkách se stuhou ve vlasech. "Kdo to je?" Ptáš se…….

"Víš, holčičko, to jsem já, když jsem byla malá. Byl to můj první školní den." Zasnila jsem se a viděla mámu, jak mi váže do vlasů tu stuhu. Cítila jsem ty slané slzičky na tváři. Ten stejný strach z neznámého. Tu radost, s jakou jsem poprvé vešla do svojí třídy a tu úlevu, když jsem zjistila, že tam jsou i moji přátelé…….. "I tvoje maminka měla ve vlasech bílou mašli, když šla poprvé do školy." Usmála jsem se, ale v tom úsměvu bylo víc bolesti a smutku než radosti.

"A tady?" Vytrhlo mě ze zamyšlení. Tvoje dětská ruka svírala obrázek. Něco se mi zadrhlo v krku. Ti dva mladí lidé na té fotografii se tenkrát tolik milovali. "To je moje první láska, víš broučku." Slzy stékaly jedna za druhou po mojí tváři. Nikdy jsem na něho nezapomněla. Navždy má své místo v mém srdci. Vzpomínám na ty roztomilé dolíčky ve tvářích, na rozcuchané vlásky a na jeho úsměv. Na jeho doteky, které byly zprvu nesmělé a poté to byly již doteky plné vášně. Ano jeho jsem nikdy nepřestala milovat……

"Proč máš tady tak velké bříško?" ptáš se……
"V tom bříšku byla tvoje maminka, než se narodila." U srdce mě bodne ostrý nůž. A něco ve mně se vzpírá a chce křičet. Proč si bůh bere ty, kteří si to nezaslouží? Proč si vzal mou dceru a ne mě? Nemůžu se ptát, já vím. Nikdo mi neodpoví. Nadechnu se a raději se snažím soustředit a nevzpomínat.

"Proč už tu maminka není?" ptáš se……
"Maminka byla jako andílek. Víš? Ona byla moc hodná a krásná a proto jí chtěl mít bůh u sebe. Víš?" Nechápavě se na mě díváš a vidím, jak se na tvojí dětské tvářičce objeví první slzička. Tvoje malá dětská brada se klepe, ale přesto se snažíš pláč zadržet. Jak jsi statečná, holčičko moje. Pomyslím si a sevřu tě v náručí. "Víš, maminka bude pořád s tebou a nikdy tě nenechá samotnou." Vytrhla si se z mojí náruče a utíkala pryč. Nevěděla jsem kam, ale ty jsi mi to vysvětlila v zápětí. Přiběhla jsi a v ruce držela bílou stuhu. Podívala ses na mě těma modrýma očima plnýma slz a já v nich viděla tvou mámu. "Uvaž mi ji, babičko, chci být jako maminka a taky jako ty, když si byla malá, aby mě maminka poznala, víš." Hlásek se ti třásl, když si mi podávala ten proužek bílé látky a já ti ho opatrně vplétala do vlasů. Nechtěla jsem plakat. Nešlo to. "Neboj, maminka tě vždycky pozná, broučku……"

"A jak mě maminka pozná, až budu velká?" Zadívala si se na mě očima plnýma zoufalství.
"Ty můj malý andílku. Maminka tě vždycky pozná." Dívala jsem se na tebe a doufala, že na svou mámu nikdy nezapomeneš.

………………………………………………………………………………………………….

U černé rakve pokryté bílými růžemi stojí mladá dívka. V ruce svírá pár fotek. Dívá se, jak z mraků vychází slunce. V jejích kaštanově hnědých vlasech září bílá stuha. Prohlíží fotky plné úsměvů a tiše zašeptá: "To aby jste mě poznaly……." Fotky schovala do kabelky a naposled se zadívala na černou rakev. Vzhlédla k nebi a usmála se. Poslala někam vzhůru vzdušný polibek a její oči říkaly…. "Nikdy nezapomenu!"

Dopis mámě ..............

19. března 2013 v 16:01 | Veronika Srncová


Dopis mámě ..............


19.3.2013


The End Royalty Free Stock Photo

Šla jsem na párty,
< a pamatuji si, co jsi řekla.
< Řekla jsi mi, abych nepila, mami.
< Tak jsem si místo toho dala sprite.
< Byla jsem na sebe hrdá,
< jak jsi řekla, že budu.
< Tak jsem nepila a řídila.
< Kamarádi si mysleli, že můžu.
< Zvolila jsem si správně
< a rada od tebe byla sprvná.
< Party skončila
< a lidi se rozešli.
< Nastoupila jsem do auta,
< jistá, že se dostanu domu celá.
< Nikdy jsem nevěděla, co příjde, mami.
< To, co jsem nečekala.
< Ted ležím na chodníku
< a slyším policajta, jak říká,
< ten, co zapříčinil tu nehodu, byl opilý.
< Mami, jeho hlas zní, tak hrozně daleko.
< Moje krev je všude kolem mě
< a zkouším neplakat.
< Slyším doktora, jak říká,
< to dvče umírá.
< Jsem si jistá, že ten chlapík neměl ani tušení,
< když lítal vysoko,
< protože si vybral pít a jezdit.
< Ted musím umřít.
< Tak proč to lidé dělaj, mami,
< když vědí,že to nicí jejich životy?
< A ted bolest zabíjí mě
< jak sto bodajících nožů.
< Vzkaž sestře, aby se nebála, mami.
< Vzkaž tátovi, aby byl statečný.
< A až příjdu do nebe,
< napište Daddy's Girl na můj hrob.
< Někdo mu mohl říct,
< že není správné pít a jezdit.
< Možná jeho rodiče mohli.
< A já bych byla naživu.
< Můj dech se krátí, mami.
< Vážne se začínám bát.
< Toto jsou moje poslední chvíle
< a já nejsem připravená.
< Přeju si, abys mě mohla držet, mami,
< zatím co tu ležím a umírám.
< Chtla bych ti říct Mám trda, mami!
< Takže mám tě ráda a SBOHEM
 
 

Reklama

Rubriky