Básničky

Jiskra

17. ledna 2014 v 11:31 | Veronika Srncová


Jiskra

17.1.2014


Nezbylo mi jenom snění,
nebylo to pobavení.
Škrtla ve mě jisrka tvá,
čekám co mi ještě dá.
Jestli podá mi ruku, pohladí po tváři,

Když neuděllám chybu srdce se mi rozzáří....

Strach

17. ledna 2014 v 11:29 | Veronika Srncová


Strach

17.1.2014


co když nemůžu ti dát po čem toužíš,
co když nemůžu ti dát to o čem sníš.
Že z každýho sna se jednou probudíš,
jak dopadl se nikdy nedozvíš.
Bojím se ze dalšísvou hru s tebou hraju,
své srdce si pred tvým kryju.
Bojím se pustit tě k sobě blíž,
nechci ti být na obtíž.
vím že nesmím ti tím ublížit,
nevím zda můžu se k tobe přiblížit.
Jedno ale jiste vím,
že ty jsi ten o kom si s ním.

Tebe chci hladit, líbat i objímat,

Nesplněný sen

17. ledna 2014 v 11:28 | Veronika Srncová


Nesplněný sen

17.1.2014


A když už nečekáš, že se tvůj sen splní,
I přesto tě každej viní.
Kdybys holka věděla v čem to všecko je,
Kdybys chvíli poslouchala je…
Je to žárlivost jejich pouhá,
Cesta k jejich snům je příliš dlouhá.
Seděla sem u stolu,
Mí přátelé a já pěkně pospolu.
Celej večer já chtěla sem jednoho,
za svítání vzdala sem se přání onoho.
Z vyčerpání sem už usnout chtěla,
V tom osoba mě probudila.
Že prej esli sem hodně nemocná,
Co je to za otázku? Jak se to pozná?
A že spát budu dál,
V tom mi on najednou polibek dal.
Jak princezna sem se citila,
Za sen co si mi splnila..

Do mého srdce sněží

17. ledna 2014 v 11:26 | Veronika Srncová



Do mého srdce sněží

17.1.2014


Do mého srdce sněží,
Do srdce které touží.
Chtělo lásku chtělo něhu,
A teď je plné sněhu.
Mé srdce je samo a smutné,
Po tíhou sněhu snad pukne.
Necítí nic, jen studenou pichlavou bolest
Jak se to pozna? Pan doktor to svádí na šelest.
Kolem něho tolik hřejivých pocitů běhá,
Však žádná láska, soucit, něha.
Nezůstanou tak dlouho, aby mé srdce ohřáli,
Přijdou jen na chvili, aby si s ním pohráli.
Mrze, bolest je to nepředstavitelná,
Jako když sám člověk umírá.
Do mého srdce sněží,

Nikdy už nepozná dotek něčí….

zlato.....

17. ledna 2014 v 11:24 | Veronika Srncová


zlato.....

17.1.2014


Chci aby mi někdo řekl ZLATO a přitom mně pohladil po vlasech, a dal mi něžnou pusu a myslel to upřímně.
Chci aby byl někdo kdo touží po mém doteku, tak jako já po jeho.
Chci aby byl někdo kdo pozná když je mi zle i přesto že se směju.
Chci aby byl někdo kdo na mě bude myslet, když já na něj budu myslet celej den.
Chci někoho kdo oplatí moji lásku snažení i dobrosrdečnost a kdo mi bude dělat dobře.
Chci někoho kdo mě udělá štastnou.
Chci někoho kdo si mě bude krotit.
Někoho kdo se mnou bude blbnout.
… kdo se mnou proklabosí celou noc.
… kdo se mnou bude trávit noci.
… kdo mi ráno udělá snídani do postele.
Někoho kdo za mnou přijede když mi bude nejhůř.
Chci přítele, chci kamarádku, chci utěšitele.
Chci někoho kdo bude doplňovat moji půlku,
Někoho kdo zvýrazní moje přednosti a doplní moje nedostatky…
Chci někoho komu zvýrazním jeho přednosti a doplním jeho nedostatky…
Chci někoho komu budu doplňovat jeho půlku.
Chci někoho komu budu přitelkyní, kamarádem, utěšitelem.
Někoho za kým přijedu když mu bude nejhůř.
… komu udělám ráno snídani do postele.
…. S kým budu trávit noci.
… S kým budu klábosit celou noc.
Někoho s kym budu blbnout.
Chci někoho koho budu krotit.
Chci někoho koho udělám štastnýho.
Chci někoho komu oplatím jeho lásku , snažení a dobrosrdečnost a komu budu dělat dobře.
Chci abych byla pro někoho někdo na koho bude myslet celej den.
Chci abych byla pro někoho někdo kdo pozná že mu je zle i přesto že se směje.
Chci abych byla pro někoho ten kdo touží po jeho dotyku když on touží po tom mém .

Chci někomu říci Zlato a přitom ho hladit po vlasech a dát mu něžnou pusu a myslet to upřímně.

Prd

17. ledna 2014 v 11:23 | Veronika Srncová


Prd

17.1.2014


střípek? záchvěv? lesk? či záblesk?
mlha, mračno, temno, prázdno...
co z toho to může být?
co z toho chci teď mít?
co z toho dál mě čeká?

má budoucnost mě tůze leká

Myslím na tebe.....

3. ledna 2014 v 18:24 | Veronika Srncová



Myslím na tebe.....

3.1.2014



Myslím na tebe ve dne v noci,
prolévám slzy,
máš mě ve své moci.
není mi pomoci.
Smutek je bolest,
smutek je žal,
ty jsi ho pravě přivolal.
Vzpomínám na tebe,
jsem naštvaná sama na sebe,
jak naivní jsme byla
tet bych se za to zbila.
Už nemůžu dál,
kašlu na tebe !!!
Nemůžu,já nechci žít bez tebe
chci tě mít u sebe
Pořád jsi říkám jaký by to s tebou bylo
i přes to ty dvě slůvka chci ti říct,
MILUJU TĚ,

ikdyž tě nemůžu pro sebe mít....

Proč jsem byla.........

3. ledna 2014 v 18:23 | Veronika Srncová



Proč jsem byla.........

3.1.2014



Proč jsem byla tak hloupá
nalítla na sladká slůvka,
který nebyly nic
já ti byla jen pro smích
Proč veřila jsem,když říkals,že mě má fakt rád.
Proč psals mi miluji tě,když nemyslels to tak?
Tolik otázek já k tobě mám,
ale tu odvahu zeptat se postrádám
Dit byly to jen písmenka, jak jsi říkaval

Proč já jen to tak neberu a miluji tě dál? :-(

Těžké je ráno vstát........

3. ledna 2014 v 18:21 | Veronika Srncová



Těžké je ráno vstát........

3.1.2013


Těžké je ráno vstát
smích stále předstírat
těžké je večer jít spát
ptát se měl jsi mě někdy rád?
těžké je nechtít o tobě snít
chci v tvém naručí být.
je těžké řici si dost!!!
a spalit navždy ten most,

po kterým chci k tobě jít....

Zlomené srdce..........

3. ledna 2014 v 18:20 | Veronika Srncová


Zlomené srdce..........

3.1.2014



Stékají mi slzy po tváři, milovala jsme tě.
Ty jsi mě sklamal proklínám den kdy jsem tě poznala.
Proklínám sebe když jsme rozum neměla
Jsi mi řekl že mě máš rád ale nakonec se ukazalo, že byl to jen klam.
Všechno se změnilo a srdce se mi rozbylo.
Aspon vím jaké je milovat někoho kdo nemiluje tebe.

A snít o neopětované lásce.

Milovat znamená.........

3. ledna 2014 v 18:18 | Veronika Srncová


Milovat znamená.........

3.1.2014



Milovat znamená pro druhého žít,
proč spolu nemůžeme být?
Spatřila jsme tě pouze jednou,
ale jsme ti stále "věrnou".
Skoro tě neznám
nevím kde pravě jsi,
čeho se bojíš o kom sníš.
dlouho tě slepě miluji
ružově si to maluji
vím že tě už neuvidím,
za to boha nenavidím.
Miluji tě jako ďas,
chci být s tebou zas a zas.

Já toužím po princi........

3. ledna 2014 v 18:16 | Veronika Srncová



Já toužím po princi........

3.1.2014



á toužím po princi z pohádky,
dicky jsou krasný jen začátky.
Neni to příběh jako byl v sněhurce
a neni napsaný v žádný brožurce.
Je to jen sen, takové moje přání,
at mě už konečně, někdo chraní.
Chtěla bych aby mě byl věrnej,
aj kdyby měl být černej.

Tiché domy,Óda pro pampelišky, Bohužel víš,Podání, Pojímivost,Svět z papíru, Cesta do školy,Peklo, Umění milovat, Rodičům

25. října 2013 v 13:31 | Veronika Srncová



Tiché domy,Óda pro pampelišky, Bohužel víš,Podání, Pojímivost,Svět z papíru, Cesta do školy,Peklo, Umění milovat, Rodičům


25.10.2013



Tiché domy


Temná noc skryje přízrak jdoucí tmou.
Měsíční paprsky jediné sdílí pouť mou.
Cesta do neznáma vedoucí zachrání mě snad.
Cesta z města.
Utíkám.
Výlet do krajů, kde najdu klid. Snad.
Svět, který bude mít svět rád.
Sbohem, šeptám a dnes je to naposled.
Co domům z betonu - jediným přátelům - řeknu pár vět.
Je mi jich líto, musí tu zůstat a v zemi stát.
Nemohou se mnou jít, musí se vzdát.
Pevné základy nedovolí jim vstát.
Natož létat.
Beton nemůže hřát
ani vzkvétat.
Je mi vás líto moc, mí staří přátelé.
Zvlášť když vaši obyvatelé
mají srdce tvrdší, než jsou vaše stěny
a prázdné duše, co se těžko změní.
Však vy víte, domové němí….
Škoda, že nemůžete utéct se mnou.


Óda na pampelišky


Malíř z jara nadšený
namaloval obraz.
V něm zachytil vznešený
plamínku odraz.
Zachytil louku plnou žlutých slečen,
jak tančí a člověk mezi nimi
připadá si svlečen.
Žlutavé princezny s něžnými šaty,
barví ruce i brouzdajícím paty.
Děvčata věnce vesele vijí,
včelky nektar dychtivě pijí.
Kvítky tančí a zdá se, že pějí píseň.
Jak malá sluníčka vyženou tíseň
a jejich zář překryje oblohu blednoucí.
Člověk si lehne po objetí prahnoucí
do louky rozkvetlé spoustou pampelišek.
Chci tam spát věčně a nechci nic slyšet.


Bohužel víš


Křik za zavřenými dveřmi.
Naštěstí neslyšíš.
Slzy za zataženou žaluzií.
Naštěstí nevidíš.
Samotu v bytě jeden krát jeden.
Naštěstí opustíš.
O všech těch dějstvích mých.
Bohužel přesto víš.
Když ulici vzdálenou přecházíš.
Podání
Láska v tvém podání vypadá dost jinak,
než jsem si kdy myslela a snad i přála.
Sny se rozpadnou,
ledová údolí postel mou nezahřála.
Láska v tvém podání vypadá zbrkle a nebezpečně.
Zjistila jsem svůj omyl
- kdysi jsem myslela, že city trvají věčně.
Láska v tvém podání mění se v drama
a ta tragédie nikdy neskončí.
Zůstanu na jevišti za oponou sama,
do doby než se dech od těla odloučí.
Láska v mém podání tobě už nestačí.
Oči tvé dávno pro ztrátu nepláčí.
Láska v mém podání vždy bude málo,
ani jedno srdce kvůli ní neroztálo.
Život v mém podání je odsouzený k
samotě
prázdnotě
snění
nepochopení.


Pomíjivost


Jeden den držela jsem květinu.
Druhý den zvadla.
Jeden den obdivovala jsem jablko.
Druhý den shnilo.
Jeden den poslouchala jsem zpěv ptáků.
Druhý den bylo ticho.
Jeden den držela jsem tě ve svém náručí.
Druhý den ležel jsi pod vrstvou hlíny v hrobě.
A pak skončil svět,
odešla jsem k tobě…


Svět z papíru


Jít prašnou cestou až na konec světa

Jen hledat inspiraci
Která sedí celou dobu na parapetu

A pak na okraji propasti stát
a pořád se jen ptát
po smyslu bytí, žití
Proč vlastně dýchám?
Podívat se dolů a chtít skočit
do té propasti, která zachránila už tolik těl
Hlavně duší
Které nezvládly tlak světa kolem nás
Přemítat o kroku vpřed,
tiše padat na tu hromadu
a očima objímat vzduch
Nebo se otočit a zachránit svět
Na chvíli
Nebo napořád?
Kdo ví?
Zase se nadechnout
Šampus z lahve pít
Vyfukovat sladký dým
Střílet si zlatou
Nebo o tom všem aspoň snít
Na osamělých kolejích
déšť padá na poutníka
ležícího se stéblem trávy mezi zuby
a pátrajícího ve hvězdách
Velký vůz by nás mohl odvést
do nových vesmírů
Náš svět z papíru
Brzo se sesype jako domeček z karet
a nebude nikdo, kdo by ho zamet….


Cesta do školy


Noha nohu míjí,
žížaly se svíjí
na chodníku
u rybníku.
Je pondělí.
Do školy jdu zase.
Pásek okovaný v pase.
Černé tričko na těle,
jak na funus, přátelé…
Co vám budu povídat,
to se nedá předvídat.
Že zase pětku dostanu,
po tělocviku nevstanu
a naštve mě pár lidí,
co mě taky rádi vidí.

Inu, škola byla, je a bude.
Kazičem nálady vždy a všude.

Noha nohu míjí
housenky se svíjí
na rohlíku
u rybníku.
Je pátek.
Jdu domů.
Alejí stromů.
Je mi nějak vesele,
to víte - volno, přátelé…
Co vám budu povídat,
nechtějte už vyzvídat.
O víkendu budou se věci dít,
bude se slavit, lenošit a snít.
O tom, že v pondělí snad,
nebudu muset do školy vstát.


Peklo


V pekle.
Jsem.
Plameny spalují mi záda.
V pekle.
Umírám.
Uštknutá ve spárech hada.
V pekle.
Bolí i nebolí.
Pochybnosti o životě.
V pekle.
Drásaná.
Našla jsem se v nejistotě.
V pekle.
Mučená.
Slzy své nucená pít.
V pekle.
Nacházím.
Své naděje tlít.
V pekle.
Uvězněná.
Za zářivou mříží.
V pekle.
Spoutaná.
Jen strach se plíží.
V pekle.
Stejně tak na Zemi.
Zavřou mě do klece.
Udusí mřížemi.


Umění milovat


Uměl po žebříku lézt
až do bělostných mraků.
Uměl mi z nebe snést
kouzlo hvězdných draků.
Uměl mi slzy setřít z řas
a navléknout je jak drahokamy.
Uměl zastavit čas,
často tvořil v duši mi hlavolamy.
Uměl vášnivě žít
lehké bylo snít.
Když v trávě jsme lehávali,
u potoků sedávali.
Uměl být šťastný, uměl se smát.
Ale nejlépe dovedl milovat.


Rodičům


Chovalas mě v náručí,
když jsem malá ještě byla.
Hladilas mě po vláskách,
abych v noci klidně snila.
Foukalas mi bolístky
něžně a s péčí.
Je to dotek maminky,
co dušičku léčí.
Ruku připravenou k podání,
slova co mě vždycky zachrání.
A mé první slovo v životě
- máma.
Nosils mi malin hrst plnou,
když slunce jarní vítalo nás.
Chodili jsme do lesa,
a na oběd nikdy nepřišli včas.
Hráli jsme hokej
a závodili v plavání.
Kreslili jsme obrázky
barevně, bez váhání.
Divoké tygry, cizokrajné opice,
byli jsme šťastní více než velice.
A můj druhý mezník v životě
- táta.

Měsíčnice,Vzávání. Najdi mě,Slova útěchy, Cesta,Otázky a odpovědi,jediné místo , Mořská bárka,Poslouchej

25. října 2013 v 13:12 | Veronika Srncová



Měsíčnice,Vzávání. Najdi mě,Slova útěchy, Cesta,Otázky a odpovědi,jediné místo , Mořská bárka,Poslouchej


25.10.2013



Měsíčnice

22. srpna 2011 v 20:08 | Prinzeschen
Pro koho byly ty perly,
cos na obloze vysypal?
Lesknou se v temném zrcadle
půlnočního jezera.
A z jejich přítomnosti dýchá
na mě tvoje nevěra.
Umírám žárlivostí.
Nevyřčená omluva.
Vzácný dar.
Za nocí pár.
Společně strávených.
Pár očí zmámených
tě hledá…
Až zase dnes škvírou v okně
přijdeš za mnou.
Tvé chladné ruce mě nenechají
pochybovat,
budou kolébat mě k spánku.
Ve snách pak jen lehký dotyk vánku
bude mi připomínat tvou krutost,
měsíci…
Můj noční společníku a princi.

Nehodím se do edičního plánu

7. srpna 2011 v 20:06 | Prinzeschen
Zrovna jsem přečetla jednu knihu.
Jmenovala se Tvrdej chleba.
Nevím, jestli jí znáte.
Měli byste ji znát?
To taky nevím…
Napsal ji Chinaski.
Psal vo všem a nejradši měl volnej verš.
Taky měl rád koně a ženský a chlast.
Na konci umřel.
Byl to spisovatel.
Chci napsat něco jako von…
Ale já nemůžu bejt spisovatelka, víte?
Jsem na to moc malá, moc trapná.
Nemám vo čem psát.
Nemám životní příběh,
nikdo mě netýral,
všichni mě měli rádi
a ty kdo ne, tak to nedali najevo.
Řekli, ne děkuju, nehodíte se do edičního plánu.
No dobře.
Asi nehodím.
Řekli, neprožilas to sama, to se přece musí.
Řekli, není to věrohodný.
Řekli, že se uživí psaním jenom 10 lidí.
Jo a taky řekli, ať jdu na kurz tvůrčího psaní.
Ať si zvyknu na kritiku.
Ať dělám tohle a tamto
a nedělám tohle a tamhle to.
Řekli, že když píšu na blog a net,
nemůžu nikdy nic vydat.
A já už ani nechci.
Jo, přiznám to klidně narovinu.
Bejvala jsem blbá naivní nula,
co snila o tom, že jednou bude psát.
Ale víte co?
Všichni se mi jenom smáli a
měli pravdu.
Všichni se jenom smějou lidem
jako jsem já.
Co na tom záleží?
Stejně se nehodím do edičního plánu…


Vzdávání

6. srpna 2011 v 19:41 | Prinzeschen
Sedím jednou večer na balkoně,
nohy na zábradlí,
dívám se na město pode mnou.
Přemýšlím o tom, jaké by to
bylo právě teď zemřít.
Pak mě najednou napadne,
proč vlastně snít?
Proč živit naději?
Proč jsem si myslela,
že tohle mě zachrání?
Nejlepší je všechno vzdát.
Nejjednodušší a bezbolestné.
Vzdávání.


Najdi mě


Najdi mě tam někde v koutě.
Nechci už mluvit.
Chci jen mlčet a snít.
Srdce mé jako to z perníku,
z poutě…
Drobí se a taje jak sníh.
Najdi mě tam někde pod hladinou.
A řekni mi, že mám ještě šanci jinou.
Že můžu ještě na start vstoupit,
že každý znovu začít může.
I když naděje vadne jak růže.
Je nádherná a trvá krátce.
Najdi mě tam, kde jsem a
řekni, že ty nejsi zrádce…


Slova útěchy


*Život je jako horská dráha. Jednou jste dole, jednou nahoře. Já jsem zrovna teď někde v Mariánským příkopu. Štěstí se ke mně otočilo zády. Tak píšu básně. Volný verše...A vždycky si myslím, že to pomůže. Ale pomůže to? ...*
Potřebuju pohladit na duši.
Uzdravit to, co tak strašně bolí.
Zašeptám ti tiše do ucha
pod tmavou kadeř vlasů.
Ale jak tě mohu pohladit na duši?
Jak mohu pohladit něco, co se nedá
ani uchopit?
Jak mohu uzdravit něco, co se nedá
ani pohladit?
Slova.
Jen něžně šeptej slova, lásko.
Snad aspoň v jednom z nich
najdu útěchu…
Jen ona můžou vyléčit to, co zbylo
z mé duše…
Ze mě.

Cesta

17. července 2011 v 19:55 | Prinzeschen
Cesta
nikam nevede.
Tíha
- padám vzhůru.
Dotek,
co nic nesvede.
Jen otázek
mám fůru…

Proč?
Já…
Kam?
Jít…
Co?
Dělat…
Má cenu?
Snít….
OTÁZKY A ODPOVĚDI
Luna na obloze se mnou snila.
Byla jsem s tebou kdy šťastná?
Ano, mnohokrát šťastná jsem byla.
Ty se pořád ptáš…
Slunce pomalu mou tvář hladilo.
Líbilo se mi tvé políbení?
Ano, tvé políbení mě chránilo.
Před smutkem…
Hvězdy tiše pohádku mi šeptaly.
Věřilas mým očím?
Ano, mé rty se jich nikdy neptaly.
Jestli lžou…
Tma celý svět objala.
Proč ty ses nikdy neptala?
A proč bych to dělala?
Miluji tě - co víc potřebuju znát?
Jsi tady, vím, že mě máš rád…


Jediné místo na světě


Jediné světlo ve městě
svítí ve tvém oknu.
Bloudím si líně za deště.
Najdu tě tam v tom oknu?
Jediný přístav na zemi
voní mořem ve tvém pokoji.
Najdu tě mezi hrázemi.
Najdu tě tam v tom pokoji.
Jediná láska nesmírná
kvete v prázdnotě světa.
Vlasy tvé mi padají do klína.
A mně už nezáleží na zbytku světa.


Mořská bárka


Jsem jen loďka na moři
a stožáry mé rozboří
poryvy větru a blouznění vln
rozpářou plachty mé plné skvrn.
Jsem jen loďka na moři,
jejíž trup se rozhoří,
věčným ohněm od paprsků slunečních
za ptačího zpěvu písní smutečních.
Jsem jen pouhá dřevěná bárka
bez srdce a bez dlaní.
Na moři mě čeká smrt, je válka
a nenávist tvá už nezraní…

Poslouchej

20. dubna 2011 v 18:30 | Prinzeschen
Ani andělé nemohou pomoci,
vyléčit mě z mé srdeční nemoci.
Prosím, neumírej, ještě není čas.
Mumlá roztřesený hlas,
který podlehl vlastnímu bytí
a občas mou myšlenku chytí.
Aby jí dal hmotnou podobu
nebo si smutky své vezmu až do hrobu.
Jsem teď taková - oněmělá, bez řeči.
Však konec je blízko, to mě snad přesvědčí.
Dovolit hlasu ve formě tklivé melodie,
dát ještě šanci srdci, které v hrudi hnije.
Prosím, neumírej, ještě není čas.
Však láska nade mnou se neslituje…
Vezme to poslední, co zůstalo z nás.


Poezie ve vlaku,Naruby, Skryté v dešti,Neptej se, Druhý svět,Patelky, Ticho,Nahota, Variace na jeřába,jeřáb

25. října 2013 v 12:42 | Veronika Srncová



Poezie ve vlaku,Naruby, Skryté v dešti,Neptej se, Druhý svět,Patelky, Ticho,Nahota, Variace na jeřába,Jeřáb


25.10.2013




Poezie z vlaku


*Má vůbec smysl to nějak komentovat? Další výblitky v podobě volného verše z mojí pochybně černý duše...A pěknej song z pěknýho filmu. Nejlépe "zkonzumovat" dohromady.*
Proč do toho vlaku vždycky nastoupíš
Pak průvodčí jen sbírá tvoje kusy
Jsou všude
Válejí se
ve vlakové chodbě
Ztrácejí se
pod kroky neznámých
A on je dává do koženkové tašky
s lístky a plácačkou

Jedno zlomené srdce navíc nikdo nepozná

Písknutí
Už jedeš
Mizíš
Zase do jiných světů
Vstříc novým zítřkům
Trpkým
Bez úsměvu
S nimi a přesto tak sama
V kapse tři stovky na zpáteční lístek
V uších pár tónů
Vlak tě odváží daleko
Od tvého středobodu vesmíru
Snadno se zapomíná
na existenci cesty zpět
A na prachy na zpáteční jízdenku

Jeden uslzený pár očí navíc nikdo nehledá

Cesta běží
a skončí
Všechno končí….

Proč do toho vlaku vždycky nastoupím?!




Naruby


*Tento týden v rámci blogu o TT hodnotím právě téma Naruby. Neodradilo mě to ale se tohoto tématu zúčastnit i aktivně jako psavec. Opět jsem stvořila báseň. A to proto, že nic lepšího mě nenapadlo a nechci jen tak plkat - a hlavně proto, že už jsem nějakou báseň opravdu potřebovala napsat...*
Zdá se, že dnešní den je celý naruby
Halucinace? Sen? Představa?
Či počátek mé vlastní záhuby?
Dýchám, ale kyslík mě dusí
Před vchodem trpaslík rusý
Míří na mě pistolí
A co když mě zastřelí?
Umřu?
Co bude pak?
Odnese mě pták?
Třeba krkavec nebo vrána -
co bude, až padne rána?
Zavře se za mnou brána?
Do věčnosti…
Trpaslík je pryč.
Do zámku nepasuje více klíč.
Obloha je bílá s puntíky,
prší paprsky a lidé s deštníky
skáčou do kaluží celých ze zlata.
Ve zprávách říkali - Země je placatá.
Spěchám na schůzku, prší stále dál,
na hřbitově právě z mrtvých někdo vstal.
Čekáš tam na mě pod vrbou smuteční
Jsme ještě skuteční?
Živí mrtví nebo mrtví živí?
Jsme jen součástí chaosu,
podáš mi do ruky květ lotosu.
Sádrový anděl výhrůžně civí.
Mlčky odcházíš, nedáš mi ani pohled jediný.
Z lásky je nenávist, přepište dějiny…
Všechno je naruby, věci se mění,
co bylo včera, zítra už není.
Strach chopí se žezla, naděje ustoupí bezmoci.
Kde není láska, není už pomoci…
*
Co je to za stav - strašlivě chtít a nemoci?
Žít ve světě,
jenž naruby není.
Je to zlý sen
Značka:
Bez probuzení


Skryté v dešti

25. října 2011 v 20:56 | Prinzeschen
Hladívaly mě po vlasech tvé dlaně,
teď už mám jenom kapky deště…
Zbylo snad víc než vzpomínka na ně?
V bouřce tiše křičím - chci ještě…
Promlouvala ke mně tvoje ústa,
dnes poslouchám jen hrom a blesk.
Zůstala po tobě poušť mrtvá, pustá
a ve vlnách spláchnul mě stesk…
V říčních meandrech snívali jsme o světě,
nyní déšť smývá naše touhy.
Že prý po zálivce i štěstí pokvete,
vidím jen na okně zmatené šmouhy…

Chybíš mi


Neptej se

Ptáš se
Proč jsi tolik smutná?
Copak
pít slzy ti tak chutná?
Neptej se
Ptáš se
Co se přihodilo?
Copak
tě tak rozzlobilo?
Neptej se
Ptáš se
Máš mě ještě ráda?
Neptej se…

Nebo má zrada
rozpáře ti záda...



Druhý svět


*Minimalisticky a ještě k tomu blbě. To jsem celá já...Pardón za další připitomělý článek na tohle téma. Můžete mě mučit, dokud nezemřu smrtí hongo bongo.*
Slunce léčivě chladí
v mechu
tam je druhý svět
Podej mi ruku
poletíme
třeba zítra, třeba hned
Měsíc hřeje,
když hledám
někde druhý svět
Dej mi své srdce
jenom mi prosím
neuleť…

Pastelky

10. října 2011 v 17:47 | Prinzeschen
*Báseň o pastelkách - co k ní říct?
Pastelky mám spojené s dětstvím a kouzly.
A tahle báseň má asi tak trochu ukázat na to, že když se člověk stane dospělým - zestárne, na kouzla a staré kamarádky pastelky už nemá ani pomyšlení, takže je uklidí do šuplíku.
Je to docela škoda...*
Pastelky po papíře poskakují
a smějí se, mají duši…
Dětské prstíky z pouzdra je vytahují,
barví slonovi růžově uši.
Pastelky se na nás usmívají -
červeně, žlutě a fialově.
Dospělí otázku ukrývají -
jak je možné vidět svět snově?
(To je tajemství.)
Pastelky na obrázcích pracují
a mně zdá se to krásné.
Barvy duhy vesele tancují
do doby, než se zhasne.
Dětský svět je plný kouzel a magie.
Škoda, že jednou svůj konec zažije…
Pastelky někdo nechal v šuplíku spát,
místo na stole bohužel nezbylo
Někdo už vyrostl a nechtěl se ptát,
jestli by kouzlo i pro něj nebylo…
(Končí přátelství.)

Ticho

22. září 2011 v 19:30 | Prinzeschen
* Chci to uvést na pravou míru - ticho je sice aktuální, ale z úplně jiného důvodu, než je napsáno zde v básni. Ta není aktuální - v minulost možná byla, někdy a někde...Ale nyní je to jen myšlenkový tok, který mě napadl na toto Téma týdne*

Ticho padá nám za víčka pomaličku.
proč už si nemáme co říct, se ptám?
Schováváme se do hrnku, pod pokličku
a všechny kouty v bytě už znám…

Ticho spadlo nám náhle do dlaní,
proč nám najednou slova došla?
Byli jsme přece tak zamilovaní,
teď jen vzpomínka nádherná prošla…

Ticho je všude, kam se podívám,
proč obklopuje můj svět?
Ptám se, jestli vážně tě znám
a snad bychom měli už dospět…

Ticho je tady jak v kostelní lavici,
kde modlí se pekelní hříšníci
za odpuštění a zproštění viny.
Obhajují své zoufalé činy.

Ke kterým ticho je dovedlo,
když jejich srdce podvedlo…

Nahota

*Téma týdne je Nahota. Přemýšlela jsem, co k tomu napsat. Napadaly mě různé věci - že nahota je přirozená, nahota v televizi a filmech, nahota u doktora a jak to opravdu nemusí být příjemné, nahota v případě toho, kdo se nemá moc rád a nechce se odhalovat. Nakonec mi to ale přišlo trochu omšelé - a tipla jsem si, že o tom bude psát většina.
Rozhodla jsem se tedy, že to pojmu jinak - básní. A to básní, která nebude o nahotě fyzické, ale o té psychické. O tom, jak obnažujeme svou duši a necháme ostatní nahlédnout, jací opravdu jsme v té nejčistší nepřikrášlené podobě - a pak to třeba chceme vzít zpět, protože nám někdo ublíží...A my se chceme schovat před světem a být ochránění neviditelným pláštěm, který zabrání vší zlosti i výsměchu, který si zasloužíme vlastně jen proto, jací doopravdy jsme a ostatní to nechápou a zraňují nás...
Nevím, zda tato báseň dává smysl a zda z ní jednoznačně pochopíte, co jsem chtěla říct, protože upřímně, ani já si tím nejsem úplně jistá. Doufám však, že se vám bude líbit a že jsem toto téma pojala aspoň trochu neotřele...*

Odhaluji se ve dne v noci,
odhaluji se spalující moci,
která si chce hrát
s myšlenkami mými.
Ve tmě pod dekou ukrytými.
Mé sny musí oděv odkládat.
A pak má přání obnažená
stojí v levém koutu pokoje
a já cítím se zas ohrožená,
když odhalit mám své postoje.
Nechci vyvolat rozbroje…
Chci jen ze své duše smýt tu nahotu,
chci naslouchat pravidelnému tlukotu
srdce svého uzavřeného v osamění,
někde kde žádná zvědavost už není.
Kde temná moc neptá se na moje vnitřnosti,
nechce se dostat až k jádru, až ke kosti…
Nenutí mě vysvlékat mé brnění,
jen černobílé televizní zrnění
lehce osvětluje mou skrytou tvář
a světlo lampy tvoří mi svatozář.
Kde pod županem skryju se celá -
a nemyslím teď jen na části svého těla.
Chci látku, co schová celou mou duši
a zabrání prstům, co do mě zas buší,
zranit mě a smát se za to,
jaká doopravdy jsem….
Nemáte zdání
A to mě chrání
Hradby okolní snad vás zastaví
Árie noci naučí, jak být laskaví
Ke všem, i k těm trochu jiným…

Variace na jeřába


Jasmínová vůně tvých doteků nikdy nevyprchá
Ebenové vlasy, po nichž paprsek před nocí prchá
Řeřicha ti padá zpoza řas, chytám ji do dlaní
Áron čtu ti ze rtů, na hry se slovy byli jsme nadaní
Bledule závistí bledne, když motýl si k tobě před spaním lehne


Jeřáb

28. srpna 2011 v 10:51 | Prinzeschen
*Původně jsem chtěla vytvořit víc takových kratších básní o přírodě a magii atd., ale nějak mi to nejde - tak to nebudu lámat přes koleno a zatím zveřejním jen tuhle. Třeba se jich časem přidá víc.*
Jeřáb
vznášející se
nad temným jezírkem
Jeřáb
připomínající
měsíc na temném sametu
nebe
Jeřáb
vyšitý stříbrnou nití
magie
Jeřáb
se pousmál
nad nepolapitelnou krásou
světa…

Být štastná,MÁma, Střecha světa,Potník, Vzít zpět,Životě, Pro klidné spaní,Nevinnost, Život na úvěr,Rozepsaná

25. října 2013 v 12:37 | Veronika Srncová



Být štastná,MÁma, Střecha světa,Potník, Vzít zpět,Životě, Pro klidné spaní,Nevinnost, Život na úvěr,Rozepsaná

25.10.2013

Být šťastná


Jsem pohlcená.
Ne však psaním,
to už neznamená
pro mě tolik jako dřív…
Jsem okouzlená.
Objevila se cesta
pro mě předurčená,
je třeba jít jí vstříc…
Jsem rozhodnutá -
je třeba být šťastná...



Máma


Máma.
Jednoduché slovo se dvěma slabikami a čtyřmi písmeny. Vyslovujeme ho tak často, že nám pomalu uniká jeho důležitost. Vnímáme ho jako něco obvyklého, něco, co je pořád s námi a pořád s námi bude. Je to ale magické zaklínadlo, kterého by si každý měl vážit a měl by mu dávat ten největší možný význam. Za tímhle kraťoučkým výrazem se totiž skrývá ten nejcennější poklad, jaký většina z nás do svého života dostala...

Moje máma? Moje první opravdová láska. Osoba, která pro mě udělala všechno možné i spoustu nemožného. Jestli je můj život teď takový, jaký je - je to jen kvůli ní. Až jednou budu sama mámou, budu na sebe hrdá, pokud budu aspoň z půlky taková, jaká je ona. Máma je moje naděje, můj přístav v rozbouřeném moři, moje spřízněná duše.

Tahle básnička je jen pro ni - protože ji miluju a vždycky milovat budu.

Ukolébavka tichá
zpívaná s láskou uzlíčku na klíně.
Zní mi v uších dodnes
a poupě úsměvu v květ se rozvine.
Pohlazení po duši,
které jen jedna osoba umí dát.
Přitul se, mami,
jdeme snít, dnes nepůjdem spát.
Světlo mého života
jedna žena z masa a kostí.
Dokud je na světě,
nehrozí útok nezvaných hostí.
(Samoty a citů vraždy)
Maják na moři,
na konci tunelu života jasná zář,
až přijde den, kdy nebude,
nekonečné vodopády skropí mou tvář…



Střecha světa


Až společně budeme stát
na oblé střeše světa
a s hůlkou v ruce vzpomínat
na nejlepší léta
možná se ti v oku zaleskne
hvězdný prach.
Nemusíš mít strach.
Budeme počítat motýly,
co se líně na Mléčné dráze honí.
Budeme malovat duhy
a trhat hvězdy, když se nebe skloní.
Budeme plakat štěstím
ranní rosu, která květy laská.
Nikdy neumírá láska.


Poutník


*Báseň, co jsem já (žena) napsala z pohledu muže. Lákalo mě to delší dobu a dneska jsem to konečně spáchala...*

Chtěl bych být poutníkem,
co po zemi tvého těla slepě bloudí
bez mapy a nikdy nezabloudí…
Projít se ve vlnách rudých kadeří,
smočit v nich prstů konečky jen
k večeru skončit u dveří
stanout na prahu ráje, můj sen
je vír tvých vášnivě jemných očí,
jsou jako hluboká jezera
a má mysl dlaně si v nich smočí…
Chci sedět na břehu tvého dechu,
tiše pozorovat noční nebe, tmu pít.
Vnořit se do tebe bez nádechu,
v oceánu touhy se o náš život bít.
Šplhat po tvých ňadrech ke hvězdám,
po žebříku dolézt ke galaxii Šťastni,
při měsíčním světle se ti odevzdám,
jemnou dlaní celý vesmír zhasni…
Ať jen samo bytí je svědkem mého putování
a v nekonečnou skutečnost promění se zdání.


Vzít zpět


Mám strach ze stmívání,
z toho, že slunce už znovu nevyjde
a nepohladí tvou tvář
a tobě už nikdy nenaskáče nová várka
pih…

Mám strach z odcházení,
z toho, že tvé nohy překročí můj práh
a tentokrát to bude naposled
a ty mi to neřekneš,
že mě opouštíš…

Mám strach
z probouzení
z usínání
ze snění
a z blouznění.

Největší strach mám sama ze sebe.
Že udělám něco, co se nedá vzít zpět…


Živote


Živote.
Můj smutný živote.
Jsi tak prázdný a studený.
Jako mrtvý ženich,
co o svatební noci
zkazil celé kouzlo milování
svým necitlivým dotykem
plným pohrdání.
Jsi tak těžkopádný a strašlivý,
jako betonové boty
na noze utopence -
oběti italské mafie,
která nedává druhé šance
a chladnokrevně zabije.
Jsi jako ráno po těžké noci,
kocovina, co hlučí v hlavě,
žaludek na vodě
a slabá kolena.
Člověk sotva stojí.
Když upadne - zůstane ležet.
Protože vstát se bojí.
Takový jsi.
Živote.
Rozdáváš rány.
Bereš pevnou půdu pod nohama.
Necháváš šrámy.
Jsem už jen schránka vyčerpaná.
Připoutaná.
Poutáš mě k zemi ocelovými pouty.
Ty, můj živote…
Jsi ten nejhorší společník ze všech.


Pro klidné spaní



Miminko do dlaně, neplač a pojď spát.
Zavři svá očka, tmy nemusíš se bát.
Miminko maličké, klidně sni svůj sen.
Než strýček Měsíc přivolá zas den.
Hvězdy nad tebou budou držet stráž
a hlídat cesty, po kterých se vydáváš.
Miminko nevinné, nech něco hezkého si zdát,
neměj strach, nic špatného nemůže se stát.
A kdyby přece něco rušilo tvůj spánek,
ucítíš na líčkách lehký voňavý vánek.
To maminka, jež je ti vždy nablízku,
přišla ti vrátit klid, sladký koblížku.


Nevinnost


Hledat nevinnost ve vinném tichu,
hledat lásku v milostném vzdychu,
hledat nevinnost v bílém květu,
hledat volnost ve střemhlavém letu,
hledat nevinnost v krůpějích rosy,
hledat pravdu pod dlouhými nosy
se nevyplácí…
Iluze se ztrácí.
Nevinnost a vina
stránka světlá-stinná.
Černobílé vidění
svět k lepšímu nezmění.


Život na úvěr


Už nemůžu předstírat.
Umírám.
Už nemůžu více lhát.
O svém životě.

Přestávám existovat.
Při pohledu do očí
podvodníků
lhářů
pokrytců
vrahů duše
zlodějů snů
překupníků s láskou
obchodníků
a zákazníků
slzavého údolí.
Jen chvíli to nebolí.

Schovávám se
do myších děr,
pro sebe i všeobecné blaho
Vzala jsem
strach na úvěr
a úroky mi přijdou draho.


Rozepsaná


Chci spát.

Vznášet se v říších neznámých.
Hlasitě mlčet do ticha.
Polykat hvězdy, jež omámí.

Chci krást.

Okamžiky a kousky tvého bytí.
Kráčet ve střípcích romance,
které se mi pod nohama třpytí.

Chci psát.

Jenže mi dochází slova…

Sami, smrtelně nemocná duše,Pavoučí,Kluk z plakátu,Výkřiik,Země,Zrecyklovaná, Hra,

25. října 2013 v 12:33 | Veronika Srncová



Sami, smrtelně nemocná duše,Pavoučí,Kluk z plakátu,Výkřiik,Země,Zrecyklovaná, Hra,


25.10.2013




Sami

25. června 2013 v 13:28 | Alča
*Člověk nakonec zjistí, že je na všechno vlastně tak nějak sám - sám uprostřed davu, sám v něčí náručí. sám mezi přáteli... Copak je opravdová blízkost jenom krutou iluzí? Něčím, co si nalháváme? Pouhým nedosažitelným snem?*
I přes všechny doteky
nakonec zůstáváme sami -
opuštění a shnilí

Ve studených hrobkách
ponořených ve stínu,
které jsme si postavili

Na náhrobní kámen
polož mi květinu

Postav mezi námi zeď
vysokou a plnou nářků

Ať přestanem se schovávat
za lži snad, snad za přetvářku…

*

Zde leží poslední z těch,
co věřili v lásku…



Pohřbená

16. dubna 2013 v 13:38 | Alča
*Zase to období, kdy pojmy jako naděje, radost a spokojenost vystřídala slova jako zoufalství, rozčarování a rezignace...*

Držím tě pevně za ruku
křehkou a tak bledou
Úpěnlivě se bráníš cestám
jež ke konci vedou

Bojuješ
o každý další nádech
O život
o ranní slunce v zádech

Upíráš na mě pohled
smutný, bezbranný
Chci ti tak moc pomoct
skončit strádání

Zavíráš pomalu oči
na svém smrtelném loži
Pláču, jsem na dně,
prosím o milost boží

*
Říkali, že Naděje umírá poslední
Ach ti snílci, ta jejich naivita
Mrtvá - už dávno hniješ pod zemí
Před trny bolesti navěky skrytá

(Autem fotografie je Taychi, modelem jsou mé prsty)


Smrtelně nemocná duše

9. dubna 2013 v 17:50 | Alča
*Zase jednou jsem sepsala něco ve volném verši, v poslední době mé nejoblíbenější formě. Sice už je to pár dnů stará básnička, ale dneska přesně vystihuje moje rozpoložení a tak jsem se konečně rozhoupala k tomu ji sem hodit... Pro silné povahy jsem připojila i jeden svůj nedávný autoportrét...*

přes všechny mý pocity
ti dneska nezavolám
abys mě přišel utěšit
do bezedný jámy
mýho života

nechci lítost
tváří v tvář
a smích
za rohem

přes všechny slova
co mě napadaj
budu mlčet
a pomalu se ztrácet
ve vakuu

všednosti

bez kyslíku
bez myšlenek
bezbolestně

věčný spánek léčí

všechny smrtelně nemocný duše



Pavoučí

12. února 2013 v 19:35 | Prinzeschen
nech mě se vznášet
na pavučině z křišťálu
co vítr zvednul
z trávy jinovatkou pokryté

nech mě s lupou
počítat kapky rosy
uvízlé v tvých vlasech
sčítat krůpěje sluncem zalité

*
víš o tom
že malí pavoučci prý
přinášejí štěstí?
jeden mi právě přistál
na dlani…

nech mě si myslet
že jsme jemnou sítí
bez hranic navěky
jeden k druhému
svázáni…



Kluk z plakátu

31. ledna 2013 v 8:44 | Prinzeschen
viděla jsem tě na zdi…
papírového prince
kluka z plakátu
v obyčejných riflích
a vlněném kabátu
s veselýma očima
usmál ses na mě…
hned byla jsem tvou
první, jedinou a pravou
šeptal jsi mi do ucha
když uličkou tmavou
kráčela jsem za štěstím
*
byl jsi pro mě jediný…
měla jsem to vědět
že láska netrvá věčně
krásní kluci z plakátu
nadbíhají každé slečně
která projde kolem
zbyly oči pro pláč…
zlomená křídla
domů cesta chladná, tmavá
nešťastné konce
a lidé jen dokola říkají
neplač, to se někdy stává



Výkřik


po nocích ti ryju do zad
osamělé výkřiky do tmy

rána bývají těžká

máš už tolik jizev
z období,
kdy se zříkám svého já

jsi zrcadlo z mých střepů

vídám v tobě všechna
slova bezesných nocí

jsi vždycky na blízku,
když potřebuju

oběť

pro své
(s)vědomí


(Ze)mě


pocit rozkoše
jako prvotřídní fet
se rozlije v žíle

království prachových polštářů
loučení
s nevinností

do země krajek výlet

dýchej
dnes ještě neumírej
v mém náručí

nejsem připravená


V zastavárně

11. prosince 2012 v 18:08 | Prinzeschen
Můžu prodat svůj život?
Třeba do zastavárny…
A vrátit se pro něj
za rok
nebo za dva…

Snad už bude mít nějakou cenu.

Na poličce
s rozbitým rádiem
se starým foťákem
hodinkami po dědečkovi
a porcelánem po babičce
bude tiše tlouct to jediné,
co vlastně mám…

Než se vrátím a budu mít miliony
na úplatek vlastnímu srdci -
aby konečně cítilo štěstí…

*

Můžu si koupit ovladač
třeba v levném obchoďáku
a stisknout tlačítko pauza?

Můžu zastavit život proto,
abych mohla na chvíli žít?
Opravdově žít.



Zrecyklovaná


Není to v pořádku.
Tohle nevypadá na
obvyklou
krátce trvající
krizi
plnou sebelítosti.

Týdny utrpení v
pokojích
ulicích
davech
šalinách
a jinde

Týdny utrpení
o samotě.

Možná se nakonec rozpadnu
na tisíc různejch kusů.

Najdeš pro mě správnou barvu
kontejneru?

Kam se recyklujou zhrzený duše?
Neúspěšný spisovatelky
tuctový fotografky
a ne tak pěkně štíhlé slečny?


Hra


Utíkám. Bojím se vás všech.
Oblékám se v mlžný opar
a ukrývám se ve stínech.
Poražená - jedno z mých jmen.
Ubodaná nepochopením.
Vydaná nestvůrám v plen.
Nešťastnice bez šance na vítězství.
Nikdy nesmím to vzdát.
I s vlastním patentem na neštěstí.
Hra zvaná Život musí se hrát.



Probuzení

26. března 2013 v 20:59 | Veronika Srncová



Probuzení

26.3.2013

Teenager not wanting to get out of bed Royalty Free Stock Photo

Když skončila noc a začínal den,
zdál se mi o tobě nádherný sen,
hledět ti do očí,
hladit tě po tváři,
hned srdce poskočí,
jedině s Tebou se můj úsměv rozzáří.
Náhle se probouzím,
pelíšek je prázdný,
přemýšlím čím to je,
že něco mi schází.
Zjišťuju že to není jen sen,
ale možná i skutečnost,
takže trápit se nad tímto snem je
jen a jen zbytečnost.

Umět odpustit

26. března 2013 v 20:57 | Veronika Srncová


Umět odpustit

26.3.2013

Odpusťte - knihtisk písmeny Royalty Free Fotografie
Milovat je krásné,
dají se k tomu skládat i básně,
milovat je věřit a umět se smát,
jeden druhému dokázat novou šanci dát,
v lásce se může stát mnoho chyb,
jen jde o to, aby to každý dokázal pochopit,
uměl odpustit, uměl se usmát,
říci - lásko, nechoď, ale prosím zůstaň,
pak poznáš, že jsi milován.


Román na dlani

26. března 2013 v 20:53 | Veronika Srncová



Román na dlani

26.3.2013


Forgive Royalty Free Stock Photo

Do dlaně Ti píšu prstem dva řádky,
jenom pár slov, co nikdy nevezmu zpátky,
že chci být s Tebou do konce světa,
na nejdelší román stačí jen jedna věta...=)

Baculka

25. března 2013 v 21:44 | Veronika Srncová



Baculka

25.3.25013


Jsi baculaté štěstíčko, co radost mi dává,
jsi milá a úžasná jak pro trávu voda,
jak pro kuchaře krásná servírka,
jak pro básníka hezká povídka,
jak pro muže hezká žena, co láká svými vnady,
občas si s tím neví rady...
Co bych si ale teď přál,
tě, baculko, objímat.=)
Fitness Royalty Free Fotografie

O citech

25. března 2013 v 21:29 | Veronika Srncová



O citech


valentine's tag Royalty Free Stock Vector Art Illustration¨

Myslím na Tebe a v hlavě zmatek mám,
v tuhle chvíli moc Tě postrádám.
Netušíš, jaký cit v sobě mám,
už dlouho Tě v srdci ukrývám.
Zůstaň se mnou po mém boku,
ať mi všichni říkaj cvoku.
Nechápou kouzlo citu,
co jen se vejde do lásky limitu(?)
Dvacítka a solipsista singulární
ukážou davu, že jsou populární.
 
 

Reklama

Rubriky